V jeho hlase je cítit ledová krutost, ovšem ani ta neprobudí omámenou mamičku, která v blouznivém snu získává vídeňské zkušenosti, teď schované do malé dřevěné světničky. Křupavé rány rozbíjející křehce ledový krunýř dávno zemřelého podzimu žebrají o prominutí a šeptavě křičí do ticha toho tíživého okamžiku, jako by snad rytmické vzdechy zrcadlící se na ledovém pohřebišti mohly zmírnit nicotu nechutného váhání, které přišlo na návštěvu do hlavy té pomatené ženy. Otevřela mu, byla roztržitá a pustila jej dovnitř. Váhání se bodavě posadilo vedle Kostelniččina srdce, vytepalo do něj svou neutuchající dotěrností jizvu a pak zdechlo pod nánosem společenských konvencí konce devatenáctého století.
Kdyby bylo zaklepalo to osudné zaváhání jindy, za časů, kdy se hlavní pozornost věnovala nitru člověka, a být hrdinou, který se vyděluje a odlišuje se od ostatní společnosti nebyl hřích, zvítězilo by? Dostalo by čestnou medaili za záchranu jednoho maličkého života? Nevím. Chce se mi říct, že ano. Chce se mi říct, že dnes, v jednadvacátém století, by se nic takového nestalo, lidé jsou přece daleko tolerantnější, svět září ve svobodě projevu a lidský život je měna s nejvyšším kurzem, kterého kdy jakákoli měna moderního světa dosáhla. Chce se mi říct, že ano, ale zatím volím slovo nevím.

Otáčím stranu a dozvídám se, že Kostelnička musí obětovat život pro myšlenku, pro ideu, pro pestrobarevnou kresbu silné a vyrovnané ženy…. Jak to zvěrstvo nabírá na závažnosti, když uvážíme, že ona neobětuje život svůj!
Co znamená muset něco udělat? Lámu si s tímto výrazem hlavu a každým dnem sama před sebou ve snaze o jeho definici selhávám. Musím jen umřít – říkám si, ničím jiným předurčená nejsem. Každé ráno započínám svou misi v učení se být tak a tam, jak a kde člověk je, popostrkávám sama sebe k optimismu a připomínám si, že každý den života, který byl člověku dán, je zázrak, ať už slovo zázrak znamená cokoli. O několik časových celků později se ovšem přistihnu při stavu mysli, který rozhodně s mou misí nekoresponduje.
Pokaždé, když se v tomto stavu mysli přistihnu, mi něco uvnitř říká, že dělám to samé, co Kostelnička. Zabíjím v sobě dítě svobody na úkor názoru druhých lidí. Po náročném dni se ocitám v bujaré společnosti svých známých a pohřbívám svou únavu, aby si ostatní mysleli, že všechno zvládám. Při otázce Jak se ti daří? vysekávám do ledu díru a topím v ní mou pravou odpověď – Jo, fajn. Mám se dobře. Říkám s pocitem vraha vlastního nitra.

Teď, zabořená v roztřepeném světle stolní lampy lapající protivný průvan probdělé noci, přicházející ke mně skrze otevřené plastové okno, obracím v duchu každodenní všednosti a v nestylizované podobě další stránky křídového papíru knihy a snažím se nerozčílit se nad bolavým kontextem osudu těch lidí v Bystrance.

Kostelnička, schovaná do kouzelného pláště dobrého skutku, zrovna vyplétá dětské třepící se nehty z vláken jejího hřejivého šátku a v konejšivě nepohodlné náruči děcko ještě chvíli houpá, pomalu a něžně, to aby nevzbudila pozornost sousedů, kteří se teď nevědomky stávají spoluviníky té vraždy. Kostnaté ruce té silné, statečné ženy vypraly čepeček a povijan v odvaru z makovic a ta jedovatá pára teď stoupá strnulým vzduchem, to aby postupně udusila osudy všech, kteří byli předurčeni narodit se v Bystrance a jako oběti šachového mága se proklestit černobílou šachovnicí, z jejichž políček uhnout nemohou, byť ten dřevěný stůl kolem dokola voní lesem a kapradím.
Chce se mi říct ano, jistě je to jen spisovatelská zvrhlost a dnes se to neděje, ale říkám ne. Ne, protože taková svobodná doba nikdy v historii neexistovala. S nepřiměřenou jistotou si troufám říct, že realismus existuje v jeho mutacích pořád a všude. Žije v každém jedinci a je spřádán do sítě doby, kterou ty jednotlivé malé životy vykonávají. Determinace člověka v jeho vyhrocené naturalistické podobě znamená, že hrdina je produktem prostředí, v němž vyrůstá a které ho formuje – vliv, který ho formuje je vnější, je vlečen tím, co ho obklopuje, formován prostředím a společenskými tradicemi – konkrétním historickým okamžikem, ve kterém žije. Malé detaily vykreslují velký obrázek života, přesně zapadajícího do života nás všech.

Přeji si, sobě – lidské bytosti v nejzákladnějším pojetí existence – aby zmoudřela a odstěhovala se z Bystranky. Aby byla schopna najít místo, kde válka bude jen odérem minulosti a člověk dokáže nalézt uspokojení ve vlastní upřímnosti a v jednoduché definici lásky jako motoru zažehávaného dobrem. Přeji si, aby tento poslední odstavec nemusel být tak patetický a já mohla říct – Já vím, kde to místo je! Pojďte tam se mnou!

Zavírám Její pastorkyňu a na chvíli knihu odkládám, připravena zítra ráno Števušku nezabít.