KN: Já si tady nachystám diktafon, vždycky se bojím, aby se mi to nevypnulo…

TR: Nechci být za paní učitelku, ale správně bys měla mít sluchátka, pak bys to slyšela. (smích)

KN: Já vím, ale já mám vždycky pocit, že je to takový zcizovací efekt. 

TR: To chápu, ale já to tak neberu, neboj. 

(cvakání zapojovaných sluchátek) 

Začátky

Jak bys popsala, co je rozhlasový dokument, někomu, kdo se s tím ještě nesetkal?

Myslím, že si hodně lidí pod pojmem dokument představí nudná fakta – v rozhlasovém dokumentu (a vlastně i v audiovizuálním) to tak ještě v 60. letech bylo, že vypravěč ve studiu předčítal předem napsaný text. Ale doba šla dopředu a teď se používají úplně jiné cesty. I já jsem si ještě donedávna pod slovem dokument představila něco hrozně nudného, něco, co mě rozhodně nezajímá a už vůbec to nebudu nikdy dělat. Ale teď mě na tom bere ta možnost přiblížit se lidem a poznat jejich příběhy, protože si celkově myslím, že skutečné lidské příběhy jsou často mnohem zajímavější, než cokoliv, co můžeš vymyslet. Rozhlasový dokument je pro mě snaha porozumět životům ostatních a najít společnou řeč, vzájemně se pochopit a tolerovat. A každým dokumentem se vždycky snažím prozkoumat a pochopit životy lidí, se kterými točím. To si myslím, že je nejdůležitější i v životě – navzájem se chápat a tolerovat. Zároveň je to i to nejtěžší. 

Věděla jsi už na JAMU, že chceš dělat rozhlasové dokumenty?

Bylo to AŽ na JAMU. Ale je pravda, že když jsem byla na waldorfském lyceu, kam jsem přešla z osmiletého gymnázia, psala jsem maturitní práci na téma audiovizuální dokument. Mojí praktickou maturitní prací byl patnáctiminutový dokumentární portrét mé tehdejší pedagožky, která je malířka a keramička. Možná mě k tomu inspirovalo to, že ve druháku nebo třeťáku jsme se se spolužáky zúčastnili soutěže České televize Děti točí hrdiny. Měly to být portréty válečných hrdinů očima studentů a my jsme točili o panu Křístkovi, což byl válečný veterán, který bojoval u Tobruku. A potom v návaznosti na ten náš studentský film jsem se o dokument začala zajímat. 

Zároveň oba moji rodiče pracují v televizi. Můj taťka je režisér, i když dělá taky střihače a kameramana. Mamka pracuje jako manažer komunikace. V našem velkém rodinném domě v Ostravě má taťka pracovnu, tam měl vždycky několik obrazovek, na nichž stříhal – a já jsem u něj sedávala ještě jako malá a vnímala střihačské křivky hlasitosti a různé rozstříhané obrazy a mozaiky. Bylo to pro mě přirozené. A zároveň nedosažitelné – jak se v té změti mohl vyznat? Teď je zvuková křivka můj nejlepší kamarád. (smích)

Pak jsem se hlásila na JAMU na RTDS. K přijímačkám jsme museli odevzdat několik rozborů dokumentů. Když jsem sem ale nastupovala, rozhlas mě vůbec nezajímal. To se změnilo i díky Aleně Blažejovské, která nám umožňovala v jejím literárně-publicistickém magazínu Českého rozhlasu Zelný rynk odvysílat práce, které jsme vytvořili do školy. To byla krásná motivace, protože jsem poprvé viděla, že je možné „netvořit jen do šuplíku“, a že to posluchače zajímá. Zároveň se mé cesty zkřížily s jednou dramaturgyní Českého rozhlasu, která po drobných úpravách odvysílala můj pořad na Dvojce. Otevřely se mi tím nové dveře.  

Co to bylo za práci?

Portrétní dokument Radany Parmové, mé pedagožky z gymnázia, která se hodně zajímá o romskou komunitu a chodí jim pomáhat do vyloučené lokality Bedřiška v Ostravě. Byl to můj první půlhodinový dokument, který se odvysílal na Českém rozhlase. A pak následovalo asi dalších dvacet. (smích) 

Rozhlasová komunita

Když se ten první pořad vysílal, řekla sis, že tohle je to, co chceš dělat? 

Ne, ale mělo to hodně pozitivní ohlasy od spousty lidí, u kterých bych vůbec nečekala, že si to poslechnou. Chvíle, kdy jsem se asi rozhodla, že tohle je fakt láska, byla, když jsem před pěti lety jela poprvé na International Feature Conference do polského Lublinu. Tam mě vyslal Český rozhlas a já jsem najednou stála mezi lidmi z BBC, z Guardianu, ale taky různých veřejnoprávních stanic ze spousty zemí. Všichni si tam navzájem pouštěli svoje pořady a diskutovali o nich. A tam jsem pochopila, že ta komunita existuje mezinárodně, a že je naprosto otevřená a není vůbec složité se do ní dostat. Jsou rádi za kohokoliv nového a svou vášeň pro audio chtějí sdílet. Všichni se známe a jsme nějakým způsobem přátelé, i když se vídáme třeba jen jednou za rok. Ale pamatujeme se a vždycky se na sebe těšíme. Když jsem na IFC přijela poprvé, připadala jsem si jako Alenka v říši divů, ale už nebylo cesty zpátky. Následně jsem tomu vlastně věnovala celý doktorát, protože zkoumám mezinárodní dokumentaristiku se zaměřením na IFC a spřátelené konference a festivaly po celém světě. Vedle školou placených (díky, JAMU!) cest do Německa, Belgie, Švédska,  Itálie i Chicaga to celé vyvrcholilo mým půlročním pobytem v Irsku, kde jsem společně s Diarmuidem McIntyrem organizovala prestižní celosvětový festival audio tvorby HearSay International Audio Arts Festival, a následně se podílela také na střihu některých dílů podcastu My Creative Life (mini dokumenty o kreativních dětech, které vynikají v nějaké umělecké činnosti) pro irskou stanici RTÉ.

Já jsem zažila AudioReport v Havlíčkově Brodě, takže si představuju, že to je zmenšená forma International Feature Conference…  

AudioReport byl inspirován přímo IFC. Zdeněk Bouček, který založil Report, byl jedním z prvních, kteří na IFC jezdili (asi před třiceti lety). A v reakci na to založil taky takovou diskusní platformu. Až na to, že Report je soutěžní a IFC je jen přehlídka. 

A v čem je specifický festival HearSay, který jsi zmínila?

HearSay Audio Arts Festival je čtyřdenní setkání především nezávislých audio tvůrců z celého světa, kteří se sjedou do irského horského městečka Kilfinane. V tom žije zhruba 700 obyvatel. Jednou za dva roky tam přijede na 500 tvůrců (z Ameriky, Austrálie, prostě odevšad), kteří milují audio, což byl pro místní zpočátku velký šok. Je to úplně jiný formát než IFC nebo Report, kde se sedí, poslouchá a diskutuje. Na HearSay se dělají různé performance – je to audio ve všech možných i často nemožných podobách. Jsou tam i zvukové instalace (třeba zvuky pralesa pouštěné na náměstí) či zvukové procházky – třeba A Mile in My Shoes (zájemce si obuje libovolné boty z nabídky a následně v nich ujde jednu míli, k botám ale dostane mp3 přehrávač s nahrávkou životního příběhu bývalého vlastníka daných bot, který si za chůze vyslechne. Jednalo se o mini dokumenty o různých lidech, od syrských uprchlíků až po prostitutky či válečné veterány, jejichž boty rozhodně nebyly pohodlné. Fyzická aktivita, kterou posluchač při poslechu vykonával, mu měla pomoci vcítit se do hlavní postavy příběhu – boty zde byly metaforou pro to, jaké to je „být v něčí kůži“). 

Nebo také AudioCinema, v rámci něhož britská skupina In the Dark vyzdobila místnost do podoby kina (nechyběly červené závěsy ani popcorn), a návštěvníci pak poslouchali pořady v různých světových jazycích a dívali se na anglické titulky na plátně. V AudioCinema se pouštěl i můj dokument Matěj. 

Dánská tvůrkyně Rikke Houd označila HearSay za „Woodstock v oblasti audia“

Jaké pro tebe bylo zúčastnit se poprvé přehlídky či soutěže, kde se diskutuje o tvém díle? 

To bylo na AudioReportu. Poprvé jsem tam měla nějaký program asi před sedmi lety. Je to strašně zvláštní. Jednou jsem tam skončila druhá, jednou jsem to vyhrála, teď už tam mám pár zářezů (smích). Ale poprvé jsem se samozřejmě neumístila, protože konkurence je obrovská a v Česku máme hromadu kvalitních dokumentaristů. 

Myslím, že když člověk zvenčí nahlédne dovnitř místnosti, kde se něco takového odehrává, musí to pro něj být strašně divné. Obzvlášť na mezinárodních přehlídkách, které se nově digitalizovaly (takže posloucháš originální zvuk a díváš se na obrazovku s anglickými titulky). Ještě před dvěma lety jsme ale vždycky dostali papírové scénáře, které jsme museli číst. Na jedné straně byl anglický text a na druhé straně text v originálním znění. Tehdy, kdyby někdo nahlédl do místnosti během poslechu, tak mohl vidět asi sto lidí, jak něco čtou a u toho soustředěně poslouchají divné pazvuky třeba v čínštině. 

Po poslechu následují diskuze, které jsou oživující, příjemné a podpůrné. Všichni jsme tam svým způsobem trochu rozhlasoví nerdi, a když to můžeš s někým sdílet, je to úžasné. Normálně si s kamarády nepopovídáš o tom, jestli tam v tom dokumentu byly přefuky nebo jestli měl autor spíš vystříhat své repliky. Je to unikátní příležitost probrat veškeré detaily, které se pojí s tvorbou. Takové ty palčivé otázky, jak zachovat etiku, kam až můžeš zajít jako autor, jestli to má být objektivní nebo subjektivní a co ty pojmy vůbec znamenají. Máš tam přiznat svoji osobu jako autora, nebo to máš nechat na respondentovi? Tyhle otázky se podle mě netýkají jen audiodokumentaristů, ale tvůrců ve všech oborech. 

Proces tvorby

Když už jsme u těch etických otázek, jak poznáš moment, kdy je vhodnější diktafon vypnout a být sama za sebe? 

Vypnout ho nemusíš nikdy, ta otázka nastává až u střihu. Celkově si myslím, že dokument není tolik o tom, co tam dáš, ale také hodně o tom, co tam nedáš a necháš si pro sebe. Já třeba točím tak, že se s respondentem hodně sblížím a navážeme, nebojím se říct, až přátelský vztah. Rozhlasová dokumentaristika popravdě není něco, čím bych se živila. To ani nejde. Takže to není o penězích, ale o tom, že to chci udělat dobře. A když už točím dokument o nějakém člověku, chci ho zobrazit pravdivě, což chce čas. Není to o tom, že si s tím člověkem sedneš a řekneš mu: „Tak a teď mi řekni svoje nejniternější trápení, shrň mi celý svůj život do dvou vět – ale rychle, musím ještě do obchodu!“ To ti nikdo neřekne. Já se s nimi stýkám třeba půl roku, rok – dokud nepoznám, že už to stačí… nebo dokud mi dramaturg neřekne, že už to potřebuje vysílat. 

Jak z těch mnoha hodin materiálu vybíráš to, co nakonec použiješ v konečné verzi dokumentu?

Často mívám dvacet, třicet hodin materiálu. A je pravda, že dokumentarista často funguje jako zpovědník, který usiluje o to, aby se mu respondent naprosto otevřel a vypověděl mu svůj příběh do nejmenšího detailu. Díky tomu má následně k dispozici velké množství materiálů obsahujícího intimní a choulostivé informace ze života respondenta nebo jeho bližních. Některé tyto informace mohou být stěžejními pro výsledný pořad. Jiné jsou však často pouze něčím, co sice může vzbudit senzaci či emoce, ale respondentovi (nebo jeho blízkým) mohou ve výsledku uškodit nebo ho ztrapnit. Při výběru materiálu je potřeba se zamyslet nad tím, jestli by zveřejnění některých rozhovorů mohlo mít negativní následky. Pokud se respondent dokumentaristovi skutečně hodně otevře a odhalí mu různé intimní situace ze svého života, měl by dokumentarista zvážit, jestli je ve výsledném pořadu použije – posune situace nějak děj kupředu a pomůže pořadu, nebo jen bude hrát na city posluchačů, ale vlastně bez hlubšího důvodu? Mnohdy může být mnohem cennější (a funkčnější) intimní situace prostě nezveřejňovat. Ale strašně to záleží, každý materiál potřebuje jiný přístup.

Co se stane s materiálem, který během střihu nakonec nepoužiješ?

Já ho všechen pořád mám, to je pravda. Teď stříhám něco do dokuseriálu Českého rozhlasu o covidu a potřebovala jsem nějakou hudbu. Říkala jsem si, že by to chtělo nějakou lékařskou – a došlo mi, že jsem asi před pěti lety točila dokument o českém zdravotnictví a Tomáš Hubáček (který mimochodem taky učí na JAMU) mi ji k tomu složil ze zvuků, které jsem mu poslala – doktorská razítka, odsávačky, cinkání skalpelů… Takže jsem si uvědomila, že vlastně mám lékařskou hudbu! (smích) Zahrabala jsem ve starém disku, našla jsem ji a použila – po pěti letech velký comeback melodie od Tomáše Hubáčka! A nakonec se z té hudby stala titulní znělka pro celý seriál, nejen pro mou část. I archivní a nepoužité materiály se někdy hodí. 

Audiovize 

Říkala jsi, že rozhlasovým dokumentem se nedá uživit. Čemu se tedy ještě dlouhodobě věnuješ? 

Pracuju pro Českou televizi, konkrétně pro magazín Sousedé, magazín Babylon, dělala jsem Náš venkov a nějaké solitéry – třeba hudební pořad Ostrava zpívá gospel nebo jsem moderovala pořad Waldorfská škola. Ale do těch magazínů přispívám pravidelně – to je to, čím se víceméně živím. Dlouhý rozhlasový dokument vytvořím zhruba jeden za půl roku. 

V čem osobně vnímáš rozdíl mezi rozhlasovými a audiovizuálními dokumenty? 

Kromě toho, že to je jiné médium, se liší způsobem natáčení. Když točím pro rozhlas, jsem to jen já, vezmu si diktafon a jdu za člověkem, se kterým točím. Sedneme si – klidně potmě, klidně v nepořádku. Když jedeme někam s televizí, tak lidi už týden dopředu uklízí a leští okna. Rozhlas je navíc asi nejlevnější médium ever, protože potřebuješ jenom nějaké nahrávadlo – ať už diktafon nebo v dnešní době pouze mobil, potom tě to stojí jenom tvůj čas. Můžu si klidně natočit třicet hodin materiálu v průběhu půl roku. Když jsem ale s televizí, mám na magazíny dané frekvence, jeden dva natáčecí dny. Ve štábu je nás pět. Přijedeme za někým, koho vidím poprvé, posadím ho na židli, tady dám jednu kameru, druhou kameru, světla. „Klap a jedem, řekni mi tady věci, šup, za půl hodiny už máme točit jinde.“ Takže to je něco jiného, někteří respondenti se třeba vůbec neuvolní, nebo je musíš kontrolovat: „Nekoukejte se do kamery, koukejte se na mě.“ „A ještě byste se mohl přepudrovat, trochu se lesknete, ta kamera je svině, to víte…“ Strašně moc věcí, které způsobí, že se ten člověk necítí tak pohodlně nebo uvolněně. A rozhodně tam není prostor, abychom navazovali nějaké přátelské vztahy. I když se vždycky snažíme jít do hloubky, musíme to prostě zpracovávat rychle. Hlavně na tom dělám se spoustou lidí. V rozhlase si za to můžu sama, že si natočím třicet hodin, a pak se za to sama můžu nenávidět. Sama si to pak svým tempem stříhám. Samozřejmě to konzultuju s dramaturgem, ale je to úplně jiná volnost, je to vyloženě autorský dokument se vším všudy. 

Vyprávět

Řekla bys, že rozhlas je návrat ke kořenům? Že tím, jak je intimnější, se vrací do doby, kdy si lidé vyprávěli? 

Částečně určitě. Hodně lidí říká: „Ty jo, ty děláš pro rozhlas, vždyť to je mrtvé médium, rozhlas nemá budoucnost.“ Ale já si nemyslím, že rozhlas vymře. Minimálně ho všichni poslouchají v autě a teď se hodně rozjíždějí podcasty, které mají tu výhodu, že jde o poslech on-demand, takže si každý může zvolit, co chce poslouchat a kdy. V budoucnu bude rozhlas existovat možná v jiných podobách, ale bude tady dál, protože lidem je přirozené poslouchat mluvené slovo. Kdysi jsme si jenom vyprávěli, na konci všeho si budeme zase jenom vyprávět. Každý den si vyprávíme s lidmi, to je to, co mezi námi utužuje vztahy. Všichni si povídáme. I v dnešní době máme potřebu spolu mluvit. Lidé si alespoň zatelefonují, když už se nemohou vidět. Vyprávění a sdílení příběhů nikdy nezmizí. Nějakým způsobem to pro mě tedy je návrat ke kořenům a asi to tak bude vždycky. 

V současné době se podílíš na sérii o covidu pro Český rozhlas. Co dalšího připravuješ? 

Co se týká covidu, jde o časosběrný seriál, který připravuje Daniel Kupšovský, a přispívá tam hodně různých dokumentaristů z celé republiky, kteří točili s různými lidmi, já sama jsem točila asi s deseti. Z těchto mikropříběhů pak Dan bude vytvářet finální mozaiku. Bude se to vysílat nejspíš v lednu jako takové ohlédnutí za první vlnou covidu. A pak by mělo vzniknout pokračování o tom, co se děje teď.

Zároveň ještě dělám na jednom krásném projektu, který se jmenuje Omaluj to. Přemysl Koudela začal vytvářet tématické velkoformátové omalovánky, které mají být edukativní a distribuovat se do škol, kaváren i domácností – nebudou totiž určeny pouze pro děti, ale i pro dospělé. Poprosil mě, jestli bych nevytvořila nějaké audio, které budou moci zájemci při malování poslouchat. Vytvořila jsem scénáře k tématu českých vynálezců – jedná se o pětici osobností, které se nějak zapsaly do české, potažmo celosvětové historie. Texty načetl herec a já to pak smíchala. Vznikly edukativní a zároveň zábavné nahrávky dělané podcastovým stylem.

A taky vlastně zakládáme rádio (smích). Internetové Rádio Ponava společně s Vítem Kalvodou, Radimem Hanouskem a dalšími lidmi z brněnské jazzové scény. Zatím to bude spíš nepravidelné vysílání, chceme nějakým způsobem reflektovat (nejen) brněnskou kulturní scénu, především jazzovou. Tím vlastně nabádám všechny kreativní duše z JAMU, rádi bychom tam vysílali i nějaké kulturní audioreportáže, vytvořené studenty. Už jsme se o tom bavili i s panem děkanem, takže kdo by se na tom chtěl podílet, může se na mě určitě obrátit. 

Který z tvých projektů, ať už audiovizuálních nebo auditivních, pro tebe byl největší výzvou? 

Každý je výzva, před každou premiérou si říkám: „Co když se jim to nebude líbit?“ Nedávám totiž věci k poslechu nebo ke schválení předtím, než se to vysílá. Asi úplně největší výzva byl ale můj poslední půlhodinový dokument, který se jmenoval Moje kamarádka Zuzka. Zuzka byla moje vrstevnice, znaly jsme se dlouho. Před dvěma lety zemřela. Měla rakovinu, která jí byla diagnostikována v pátek třináctého na její třinácté narozeniny. Pak se z toho dostala a ve svých asi dvaceti čtyřech letech založila s několika dalšími lidmi spolek Společně k úsměvu, což je spolek pro lidi, kteří si prodělali rakovinu. I když se člověk totiž vyléčí, může se to kdykoliv vrátit, nebo může mít různé následky. Zuzka a její kolegové ze spolku chtěli pomáhat těm, kteří to potřebují – nést následky, otevřít diskusní platformu a vzájemně se podporovat. Paradoxně se Zuzce i její spoluzakládající kamarádce rakovina nedlouho po založení spolku vrátila. Ta kamarádka se z toho dostala, ale Zuzka ne. Se Zuzkou jsem točila její poslední půlrok. Teď už to jsou tři roky. Po její smrti jsem natočené materiály nechala ležet, protože jsem nebyla schopna se k tomu vrátit. Vedla jsem různé diskuze s jejími rodiči, kteří si tehdy mysleli, že jsem přišla s mikrofonem, abych Zuzku točila, jak trpí, a pak to někde prodala. Tak to ale vůbec nebylo. Točila jsem s ní, protože byla nesmírně inspirativní a pozitivní člověk, který měl co předat ostatním. Jakmile zemřela, z nějakého neznámého důvodu jsem natočené materiály (zhruba dvacet hodin)  prohrabala a vystříhala z nich tři minuty, ve kterých Zuzka mluví o svém smíření se smrtí. Poslala jsem to jejím rodičům. Na Zuzčině pohřbu nakonec neproběhly žádné proslovy, její rodiče se rozhodli pustit jen tyto tři minuty. Sál byl úplně narvaný, plný mladých lidí, protože tehdy jí bylo asi dvacet šest. Nikdo nic neřekl, jen se na plátně promítaly Zuzčiny fotky a potom zazněla její vlastní slova jako rozloučení. Tehdy její rodiče asi pochopili, že mi nejde o senzaci. Ale stejně trvalo další dva roky, než jsem se odhodlala se k materiálu vrátit. 

Myslím, že je hrozně jednoduché točit špatné zprávy, protože to vždycky působí dramaticky a vždycky to lidi nějak zasáhne. Já to ale dělat nechci. Je to i takové moje motto, které se prolíná mou tvorbou. Spousta mých rozhlasových dokumentů se vysílala v cyklu Dobrá vůle. Dobrými zprávami nemyslím nějaká štěňátka, ale točit i negativní zkušenosti a snažit se na nich najít něco pozitivního. Obrátit to do nějaké naděje, protože si myslím, že ta se dá v každém tématu najít, i když je to někdy náročné. Rozhodně se snažím vždycky hledat jiný úhel pohledu. 

Jestli to není příliš osobní otázka, jsi zpětně ráda, že sis mohla uchovat Zuzčin hlas?

Určitě. Samozřejmě jsem tehdy nevěděla, že umře, ale věděla jsem, že to, co tehdy razila – její myšlenky a to, jak inspirující byla, je důležité uchovat. Byla přímá ukázka toho, že se ve všem dá najít dobrá stránka. I když měla hodně těžký osud, nikdy to nevzdala.

Vlastně tímto způsobem hledám také témata, která točím – s každým člověkem by se dalo točit, všichni jsou nějakým způsobem inspirující, všichni mají nějaký příběh. Ale jakmile mě něco osloví, nebo se mi zaryje hluboko… To prostě poznáš, když se k něčemu pořád vracíš. Jakmile to tam není, jakmile tě to téma vlastně nezajímá, budeš u stříhání strašně trpět. Protože strávit desítky hodin práce na tématu, které tě nepálí? To přece nechceš. Když jsem natáčela se Zuzkou, rovnou jsem věděla, že je to důležité – ale nevěděla jsem, jestli z toho ve výsledku něco bude. I teď mám roztočených několik věcí a nevím, jestli to někdy zpracuju, ale v tu danou chvíli jsem věděla, že je důležité to točit. Jakmile má člověk nějaké pnutí něco nějakým způsobem zachovat, měl by to udělat bez ohledu na to, jestli má jistotu, že se to bude někde vysílat, nebo jestli to vůbec někdy dodělá. To říkal Havel, ne? „Naděje není to přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl, bez ohledu na to, jak to dopadne.“ To je přesně ono. Já ve své práci vidím smysl. 

TR: Teď tady působím hrozně chytře, že cituju Havla – 

        (přiblíží se k diktafonu na stole)

 – a to hlavně díky ateliéru RTDS, který si mě dobře vychoval.