25. 4. 2021 | Koncepty

(Ne)smrtelnost lidské mysli

Jáchym Šíma

Jáchym Šíma, student 2. ročníku Muzikálového herectví se ve své eseji, která vznikla pod hlavičkou předmětu Dějiny českého divadla, zamýšlí nad současným stavem věcí a jeho propojením s minulostí, divadlem a budoucností.


„Občas je potřeba učinit pár kroků vzad, abychom se mohli o několik kroků posunout zase vpřed.“ Vzal jsem si toto souvětí jako motto své práce. Velmi dlouho jsem přemýšlel nad vhodným námětem, který by mě zaujal. Nejvíce jsem se přikláněl k samotným počátkům „divadla“ v našich zemích – k tradicím, rituálům a vlastně všeobecnému uvažování tehdejších lidí, našich předků. V neposlední řadě mě velice inspirovala kniha Sapiens: Stručné dějiny lidstva od Yuvala Noaha Harariho. Tato kniha podněcuje čtenáře uvažováním o vývoji lidské psychiky formou sepsaných faktů a teorií vložených do velmi čtivých a krátkých příběhů/legend. Jedná se především o využití Darwinovy evoluční teorie v rámci kognitivních věd. Tyto „úchvatné a zároveň úděsné příběhy lidstva“, jak napsal sám autor, jsou opravdu skvělou studnicí poznání zlomových událostí lidského pokolení. Od fungování pravěké skupinky neandrtálců čítající pár desítek členů až po obrovské státy a impéria s miliony obyvatel, kteří koexistovali vedle sebe pod jednotnou ideou. Proto bych se rád věnoval jakémusi malému propojení dob minulých se současností a pouvažoval nejen nad poznatky z této skvělé knížky, ale i nad tématem našich prvních hodin, v nichž jsme se bavili především o člověku velmi úzce propojeném s přírodou. Popravdě řečeno, tyto věci mě zaujaly nejvíce, jelikož se podle mého názoru perfektně hodí pro uspořádání mých vlastních myšlenkových pochodů. Obzvlášť v těchto časech.

Dnešní prazvláštní dobu, „dobu covidovou“, prostupuje všudypřítomná touha po novém začátku, restartu a svobodě. S tím je spojena velká míra strachu, deprese, nejistot, ale také technologického pokroku, sociálního (ne)porozumění a odvahy. V současnosti je nemoc COVID-19 pro člověka moderní doby šokující skutečností, která otřásá celým světem. Východisko z ní je závažným a neznámým koeficientem našich životů a konec je v nedohlednu. Nikdy bych si nemyslel, že budu svědkem pandemie tak závažné nemoci. Provází nás velice zajímavými životními lekcemi, které by si člověk dříve těžko představil: „ZAVŘENO!“ Za tu dobu jsme rozhodně prošli řadou změn. Někdo se odhodlal změnit kompletně svůj životní styl cvičením. Jiní tápou, jakou správnou cestu zvolit a zdali vůbec existuje. Žurnalistika si v mezičase osvojila nové výrazy – například „rouškomanie“ a „koronadeprese“, kterými úspěšně protkává lidské duše obavami a strachem. V žádném případě nechci podceňovat závažnost tohoto onemocnění.

Musíme však brát v úvahu, že covid není jedinou nemocí, která ve světě koluje. Dalšími jsou tuberkulóza, malárie, HIV, ebola… Nebo v dnešní době velmi rozšířené onemocnění „chorých duší“ zapříčiněné chudobou, traumatickými životními událostmi či užíváním drog. Avšak v historii zde byly mnohem horší nemoci s vyšší úmrtností, například černá smrt (ve 14. stol. až 75 milionů úmrtí), cholera (rozšířená v 19. stol.), nebo španělská chřipka
(po 1. světové válce jí podlehlo na 50 milionů lidí). COVID-19 nyní zapříčinil na světě 3,1 milionů úmrtí. Velkou roli v tom samozřejmě hraje technologická a sociální vyspělost. Kniha Sapiens uvádí, že „náš mozek i mysl jsou dodnes uzpůsobené životu lovců a sběračů a naše stravovací návyky, konflikty i sexualita jsou výsledkem interakce pravěkých loveckých mozků s postindustriální současností (velkoměsta, letadla, telefony a počítače) …“. Nedávno mě na internetu (jenž je též výsledkem této interakce) velmi pobavil fakt, že kdybychom časově zhustili celou lidskou existenci do vývoje života na Zemi, tak by trvala necelých 24 hodin. Doslova mžik trvání rodu homo. V rámci pokroku a evoluce jsme byli schopni ve velmi krátkém časovém měřítku dokázat úžasné věci. Pokud bychom nahlédli na poslední sekundu, jež by odpovídala zřejmě současnosti, tak můžeme jen filosofovat o tom, co bude následovat v příštích minutách.

Pokrok za posledních pár let je dechberoucí a zároveň i lehce děsivý. Námi vyvinuté technologie nás dnes nejen začínají perfektně doplňovat, ale svojí kapacitou a funkčností lehce převyšovat. Na jednu stranu nám tyto technologie dokážou být k užitku a zachraňovat životy (z nynější zkušenosti – vytvoření vakcíny v historicky nejkratším čase na výše zmíněné onemocnění COVID-19). Takto to mimo jiné uvedl prof. Jan Levl, který je přednostou pediatrické kliniky FN Motol v rámci diskusního pořadu Face to Face. Díky moderním technologiím zkrátka jednodušeji komunikujeme, získáváme informace, poznáváme nové lidi, věci, jídla, zvířata, celý svět… A to vše prostřednictvím velkolepé trojice písmen WWW neboli World Wide Web. Na druhou stranu ztrácíme kvůli těmto technologiím svoji schopnost komunikovat. Svým způsobem se vytrácí kultura řeči, která je jedním ze základních stavebních kamenů naší společnosti. Umění vypravěčů, kteří si dokázali získávat davy. Museli to být velmi schopní lidé a rozhodně měli v dobrém slova smyslu o „pár koleček navíc“. Rozhodně to byli lidé nesmírně sensitivní, kteří by zřejmě dnes měli problém se zpracováním velkého objemu dat a informací. Toto je mimo jiné fenomén 21. století. Mnoho lidí, převážně mladších, dnes trpí porovnávacím syndromem kvůli snáze dostupným informacím přístupným díky technologiím v podobě sociálních sítí. Každý den vidí člověk několik tisíc pozitivních zpráv, které v něm vyvolávají i pocit žárlivosti a neschopnosti. Zároveň však vidí několik tisíc negativních zpráv, které si vyloží ve smyslu „aspoň se mám lépe než tihle…“. Dotyčný se zařazuje do této pomyslné škály emocí. Tím se dostane do tak zacykleného kruhu, že je někdy složité z něho najít správnou, a hlavně zdravou cestu ven.

Už odpradávna se říká, že oheň je dobrý sluha, ale špatný pán. Jedno z mnoha velice moudrých a pravdivých přísloví. Pod ohněm si můžeme klidně představit internet nebo cokoliv, co má velký potenciál vymknout se kontrole, a může být nebezpečné. Proč vlastně tyto myšlenky píšu? Především kvůli naší skvělé schopnosti vědomí, díky kterému můžeme přímo poznávat a vnímat svět kolem sebe. Prostřednictvím naší logiky uvažování a vrozené zvědavosti dochází k procesu sebeuvědomění. Tento proces je nezbytný pro správný vývoj nejen jedince, ale i skupiny. Lidová moudra jsou takovou krásnou sondou do historie vnímání našich předků. Obsahují jakési mravoučné pokyny a obecně platné zásady. Takto se lidé odjakživa odkazovali k samotným kořenům moudrosti, převážně na venkově a v sepětí s přírodou. Prostřednictvím nám už lehce neznáme intuice dokázali napříč generacemi přežít a přizpůsobit se. S tím úzce souvisí i naše oblíbená lidová slovesnost. A autoři jako například Smil Flaška z Pardubic, Karel Jaromír Erben nebo František Ladislav Čelakovský. Vášniví sběratelé tzv. lidové tvorby alias folkloru. Uvažování člověka před příchodem veškerých „moderních udělátek“ muselo být podle mě famózní. Pro srovnání můžeme využít odvěké pranostiky proti moderním technologiím. Předkům jen stačilo podívat se na oblohu
a hned věděli, jaké bude počasí. Dnes se spoléháme na meteoradar, na který po většinu času nadáváme, že nesděluje pravdivé informace. „Přece říkali, že dnes nebude pršet!“ Spíláme mu snad kvůli tomu, že jsme ztratili schopnost navázat spojení s přírodními jevy, které dnes zastupují slepé zdi moderních technologií.

Rád bych tím naznačil, že pro rozvoj našeho vědomí je nezbytný kontakt. Zejména fyzický. V současnosti velmi diskutovaný prvek života – zjišťujeme totiž, že není zas takovou samozřejmostí. Najednou se člověk musí přizpůsobit něčemu, co mu jde absolutně proti srsti. Ztrácí samotnou podstatu sebe sama. Dnes existuje obrovské množství zákazů, které nám tento životně důležitý kontakt neumožňují, ale tím spíš nesmíme zapomínat na náš vnitřní svět. Jakousi duševní kulturu. Tato kultura nám po několik staletí napomáhá prožívat plnohodnotný život. Vzpomeňme si na rituály, naše osvědčené normy, které udržují jedince, skupiny, ale i přírodu v rovnováze. Činí naši společnost semknutější a stabilnější. Jak řekl krásně umělecký šéf baletu Národního divadla v Brně Mário Radačovský: „Kultura je naše DNA. Bez ní nemůžeme žít, to nejde!“ Já s těmito slovy naprosto souhlasím. Obzvlášť v těchto těžkých chvílích bychom se měli zamyslet nad svým vnitřním Já. Je to krásná přímá úměra. Pokud bude v pořádku můj niterní svět, tak bude
v pořádku i svět kolem nás. Je tedy nesmírně důležité, abychom se obklopili tím, na čem nám skutečně záleží. Ať už je to rituál ranní kávy s dobrou knížkou, meditace v parku, nebo rodinného grilování. Vše samozřejmě s dodržením veškerých platných opatření. Opět odkážu na své oblíbené rčení „Všechno zlé je k něčemu dobré“. Je pravdou, že často si člověk uvědomí důležitost dané okolnosti až ve chvíli, kdy ji ztratí.

Tím vším narážím i na zmíněné divadlo, které si zasluhuje místo ve světě jako třešnička na dortu. Dort by se sice bez lesklé třešničky obešel, ale ve skutečnosti je ona právě tím, co ho činí unikátním. Divadlo je klenotem, který drží věci pohromadě. Už od pradávna nás provází. Svou skvělou schopností reagovat na dění kolem sebe nám pomáhá být sebou samými. Ne nadarmo vznikl pojem divadlo ze slova dívat se. Proto se dívejme a buďme bdělí. Budoucnost lze vidět pouze ve světle minulosti.