Život se může změnit ve vteřině. Ten můj se otočil o 180° během pěti dnů.

Je neděle, já jsem doma, ale pracuji. Jsem frustrovaná z práce, která mě nenaplňuje, z nefungující komunikace, z toho, že takhle jsem žít nechtěla. Mám toho dost. Z nějakého vnitřního popudu otevřu prohlížeč a jdu na stránku s nabídkami práce. Vyskočí na mě nabídka z Janáčkovy akademie múzických umění – hledají tajemníka. Prolítnu očima inzerát – požadují ekonomické vzdělání, právnické vzdělání výhodou. Já mám oboje, nezamyslím se, upravím životopis a napíšu motivační dopis, během hodiny a půl odesílám odpověď.

Druhý den, v pondělí, jsem v kanceláři a pracuji. Náhle zvoní telefon a v něm se ozve paní Viková, že mě vybrali na pohovor, který se uskuteční již ve čtvrtek téhož týdne. Teprve po hovoru s ní se více zamyslím. Co vlastně dělá takový tajemník? S každou informací, kterou si najdu, jsem víc a víc ohromena. Je to vedoucí pozice, proboha, vždyť je tajemník vyjmenován ve stejném řádku s proděkany a děkanem! Kdybych věděla, CO VŠE tato pozice obsahuje, přihlásila bych se? Našla bych odvahu? Čím více se o práci tajemníka dočítám, tím jsem nejistější, ale zároveň narůstá můj zájem o tuto funkci. Úterý a středu strávím nad pročítáním materiálů, zákonů, výroční zprávy o hospodaření JAMU, nad materiály o vícezdrojovém financování, procházením stránek ministerstva, procházením zápisů z akademického senátu a z kolegia děkana, nad stránkami JAMU a Divadelní fakulty. Cítím v kostech, že je to moje jedinečná příležitost, ale moc šancí si nedávám.

Je čtvrtek, přijdu k Divadelní fakultě a chvíli se před ní zastavím – prohlížím si tuto krásnou budovu
a pokládám si otázku, zda dostanu příležitost v ní a pro ni pracovat. Na vrátnici mě uvítá pan Bezděk, na sekretariátu zase sympatická paní Viková. Vcházím do zasedačky, kde na mě čeká celé vedení a paní kvestorka. Mezi členy je i pan Strnad, tanečník, kterého znám z doby, kdy jsem jako mladá dívka jezdila na taneční školy do Pelhřimova. Následující pohovor probíhá v uvolněném a veselém duchu.  Vyprávím, že jsem vyrůstala v rodině, která je umělecky a hudebně založená, tancovala jsem už odmala a chtěla jsem být zpěvačkou, muzikálovou. Táta – jaderný fyzik – to ale nedovolil. Říkal mi: „Umělec, ten tvrdý chleba má a musí mít hodně ostré lokty, aby se prosadil. Budoucnost je v technice!“ A tak jsem na střední studovala technické lyceum. Nakonec jsem ale přesto šla cestou humanitních oborů – ekonomie a práva. Společně se zasmějeme mé poznámce, jak by bylo úsměvné, kdybych tátovi oznámila, že jsem si cestu na JAMU i tak našla. Loučíme se a já mám skvělý pocit. Jsem vděčná už jen za tu příležitost na pohovoru být. Zbytek dne strávím v euforii. Jsem rozhodnuta – i kdyby to nevyšlo, v současné práci stejně nezůstanu.

V pátek mi zvoní telefon. V něm se mi představí pan děkan a oznámí mi, že pokud mám zájem, berou mě. Obrovská radost. Nemohu tomu ani uvěřit! Opravdu se to děje? Ihned sepisuji výpověď a odnáším ji na personální oddělení. Pět dní a život se mi otočil vzhůru nohama. A nepochybuji, že tím správným směrem. Vím to! Cítím to! A tak si říkám: nelimituje nás na cestě k úspěchu jen nedostatek vlastního sebevědomí? Přihlásila bych se, kdybych věděla, jak „velké“ to je? Jsem neskonale vděčná, že jsem nepřemýšlela a udělala to!

Práce mě ihned pohltí, užívám si to. Najednou je mým oblíbeným dnem pondělí, kdy jsou kolegia děkana. Snažím se dál řídit svojí mantrou: K velkému cíli je třeba postupovat po malých krůčcích. S tímto mottem jsem vystudovala dvě vysoké školy. Zápočet za zápočtem, zkouška za zkouškou, diplomka za diplomkou…státnice za státnicemi. Tak tedy, tabulka za tabulkou, projekt za projektem, schůzka za schůzkou a k tomu návštěva inscenace za inscenací. Jsem fascinována. Už po měsíci mě příliš nepřekvapí konající se workshopy na dámských záchodech, cvičení na schodech, ani ozývající se výkřiky – zkoušeli spiel, no. Nedávno mi pan děkan řekl: „Přišla jsi a moc se nedívala napravo ani nalevo – a už je to půl roku.“ Půl roku objevování, nadšení, naplnění, seberealizace a odhodlání. Poprvé cítím, že zde mohu být sama sebou. Co pro mě tedy znamená být tajemnicí na Divadelní fakultě JAMU? Jednoznačně obrovskou příležitost – a především splněný sen!