Z jedné strany nejspíš nic. Z té druhé nejspíš víc, než jsem si sám myslel. Možná je potřeba prvně říct diagnózu, než se začneme bavit o výhodách, problémech a překážkách, které můj život doprovázejí. V 6 letech mi zjistili, že neslyším na jedno ucho. Vůbec. Jakože mně už dřív bylo nějak podezřelý, že když ležím v posteli na jedný straně, ty zvuky jdou nějak slyšet víc než na ty druhý. Pokládal jsem si tedy otázky: „Proč teda máme dvě uši, když jen jedno přijímá zvuky? Asi kvůli tomu, abychom byli stejní na obou stranách.“  V téhle teorii jsem to taky nechával dlouhý čas. Dokud jsme poprvé nenavštívili lékaře. Upřímně, rodiče to zjistili teprve až tehdy, když jsme byli na dovolené a s děckama jsme se rozhodli, že si zahrajeme tichou poštu… No zbytek je vám už asi jasný.

Společně se špatným sluchem však přichází ještě jeden problém. Nerovnovážné centrum. Ano, není to až tak strašný, když se s tím narodíte, jako když sluch ztratíte během života, protože si ho přirozeně sami vytvoříte. Jde však o to, že některé věci vám budou trvat déle. Jako například chůze, jízda na kole nebo všeobecně balancování. To mi vlastně nejde dodnes. Ale dělám pokroky! Opravdu!

Když se mě Vašek zeptal, jestli bych nechtěl něco o „handicapu“ napsat, vzpomněl jsem si, jak jsme jednou na základní škole byli na pracovním úřadě. Byly tam složky jednotlivých povolání a v každé z nich bylo obsaženo, co je od jedné do pěti hvězdiček potřeba. Dokonce jedna nesla název „Herec“. Tam byl s jednou hvězdičkou i sluch. Heh. Průser, říkám si. Chápu, že je potřeba přeci jen slyšet nápovědu. Dneska vím, že je mnohem potřebnější slyšet druhého herce, ale tehdy jsem proti tomu rebeloval stylem: „Já, budu mít dobrou paměť!“ Tak jsem se herectví nevzdal.

Je pravda, že jsem nikdy svoji „nevýhodu“ v herectví nijak nevnímal. Když jsem jako menší chodil do dramaťáku, nikdo to moc neřešil a nikdo mě na mé chyby, co se týče sluchu a „nerovnováhy“, neupozorňoval, a to ani na střední, kde jsem chodil do dramatického ateliéru. Jediné momenty, kdy jsem měl pocit, že je to problém, byly v běžném životě a v tělocviku. Život jsem si dokázal nějak přizpůsobit, ale tělocvik. No… Jakmile začala gymnastika, věděl jsem, že jsem, pardon, v prdeli.

Pak jsem přišel sem. Dostal jsem se na JAMU a první hodinu s panem B., kdy se nás ptal, jestli nemáme nějaké fyzické problémy, jsem zvedl ruku a řekl: „Tak se moc předem omlouvám, ale já neslyším na jedno ucho.“ Pan docent se zahleděl před sebe a řekl bezlítostné aha. Podíval se na mě a s pevnou vírou a přesvědčením dodal: „No, chlapče, na tom budem muset pracovat.“ Tehdy jsem ještě vůbec nevěděl, kolik špatných návyků mám. Předtím, než budu mluvit o trablích v herectví, bych rád dodal, že to má i své výhody. Když jsou vaši spolubydlící velmi rušní, otočíte se prostě na druhou stranu. Když máte bezdrátová špuntová sluchátka, nevadí vám, že se jedno rozbije, a pokud se nerozbije, máte dvojitou baterku. Když si s někým fakt nechcete povídat, posadíte si ho (pro mě) na pravou stranu. Když nechcete poslouchat, tak prostě vypnete (tohle se mi bohužel stalo velkou nevýhodou ve vztazích). A teď už teda o tom herectví a problémech spojených se sluchem.

Zaprvé: Chůze. Jelikož jsem se s tím narodil, naučil jsem se chodit tak trochu, no… jinak. Ne, že bych chodil úplně špatně. Jen jsem prostě, jak mi řeklo hodně lidí, chodil jak Chaplin. Chodidla vytočená do stran, našlapování na paty tak, že to připomínalo kačera nebo právě Chaplinovu chůzi. Bylo to kvůli tomu, že jsem potřeboval rozložit svou váhu, a tím stabilizovat těžiště. Jednoduše jsem se díky tomu mohl naučit stát a chodit. Ale v herectví takhle chodit nejde. Navíc v druhém semestru jsem hrál Mercucia, což je postava, která sama o sobě vyžaduje rovnou, vojenskou chůzi. A tak jsem první hodiny herecké strávil tím, že jsem chodil z jedné strany místnosti do druhé a musel jsem se znovu naučit chodit.

Za druhé: Ruce. Kvůli tomu, že slyším jen na levé ucho, a navíc jsem ještě levák, se stávalo, že jsem měl větší napětí v levé ruce než v té pravé a při hraní mi levá ruka strnula v jakési podivné ohnuté pozici. A pravá ruka mi lítala jak kyvadlo dopředu a dozadu. Naštěstí se mi to již povedlo odbourat, ale stalo se, že dobře ovládám levou ruku a pravá stůně v nehybnosti. Přeci jen je pořád na čem pracovat.

Zatřetí: Ústa. Ač to vypadá, že by to nemuselo se sluchem nijak souviset, bude to potíž, které se ještě dlouho budu zbavovat. Kvůli tomu, že se i já špatně slyším, strávím většinu svého mluvení s jedním koutkem do strany. Především pak v hospodách, kde je obrovský hluk, mám potřebu skoro až řvát a koutek mít, kdyby to šlo, až u ucha.

Samozřejmě všechno tohle nese své problémy i v akrobacii, v klasickém tanci apod. Ještě se mi ale nestalo, že bych měl problém přímo na jevišti, že bych neslyšel dalšího herce nebo režiséra, na tohle (což by se dalo brát jako výhoda) si dávám pozor a taky mě to drží ve větším vnitřním napětí. Je pravda, že jakmile je hra přezkoušená, dostanu se do fáze, v níž už neposlouchám svého partnera, ale jen narážky, co potřebuji ke hraní svého partu. 

Jak už mě však škola naučila, všechno je proces. I můj vývoj jako herce je teprve na začátku. Jsem však rád, že nevidím stagnaci a nějaký ten „proces“ přeci jen cítím. Třeba jednou dokonce pochopím, co je to stereo!