19. 4. 2020 | Reflexe

Filosofická diskuze

Filosofická diskuze 1. část

 

Málo kdo z nás si asi dokázal představit, že by někdy mohly nastat okolnosti, ve kterých se poslední dobou nacházíme. Že každý z nás bude muset ze dne na den zrušit nejen všechny své plány na měsíce dopředu, ale také změnit svůj každodenní přístup k životu. Skutečnost, že jsme teď nějaký čas museli zůstat doma, přinesla příležitost pozastavit běh světového dění a zamyslet se nad otázkami visícími ve vzduchu.
Studenti Divadelní fakulty, kteří navštěvují přednášky filosofie pod vedením docenta Motala, měli možnost společně rozjímat nad vybranými otázkami v rámci online diskuze. Diskutovalo se o dvou otázkách:„Co nám prozrazuje současná epidemie o naší společnosti?“, ve druhé diskuzi se pak debatovalo o tématu „Jakou roli má v časech pandemie hrát intelektuál/ka-umělec/umělkyně?“
Dohromady se posbírala skoro stovka názorů a jelikož nám přišla škoda nechat je upadnout v zapomnění, rozhodli jsme se vám vhled na tyto myšlenky zprostředkovat. Navíc máme za to, že bychom spoustu z nich měli pomnít i po konci karantény, jelikož přesně reflektují problematiku naší současné situace a společnosti.

„Myslím, že budeme musieť nanovo
definovať pojem suverenita a autorita,
kooperácia a solidarita.“

„Problém súčasných rizík je ich neviditeľnosť – ani nie v zmysle, že by sme už nevideli tie vyschnuté polia a vydrancované lesy, ale že nedokážeme (alebo skôr nechceme) identifikovať vinníka.““

„Pořád přemýšlím, kde je chyba, proč se k tomu společnost stále staví s určitým odstupem a dělá, že se vlastně nic tak hrozného neděje. Samozřejmě teď nemyslím všechny, je tu spousta aktivistů, organizací a tak podobně, ale že by se celkově ve společnosti něco změnilo a společnost globálně začala přemýšlet o velké změně chování k přírodě, to se neděje. Přitom skoro neprší, výkyvy teplot jsou obrovské a katastrofy v podobě velikých požárů jsou stále častější. To jsou přece mnohem jasnější signály než ty, které nám ze začátku dával o své nebezpečnosti virus Covid-19. Kdybych to vztáhla na chování, které jsme jako společnost zaujali kvůli pandemii, mám z toho trochu strach. Všechna ta opatření přišla až ve chvíli, kdy se blížila opravdová katastrofa. Budeme takto jednat i v případě klimatické krize? A nebude pak už pozdě?“

„Jak formátovat změnu tak,
aby byla trvalá?“

„Umělé udržování života je vlastně proti přírodě, která ve své největší přirozenosti razí slogan „přežije ten nejsilnější“ (zde by se dalo namítnout, že jde spíš o taktiku „přežije ten, kdo se nejlépe umí přizpůsobit, tím pádem lidské prodlužování života je vlastně forma přizpůsobování se novým podmínkám za účelem přežití). Pokud se lidstvo postavilo do situace, která způsobuje přelidnění (ač to bylo s nejlepšími úmysly), mělo by udělat i opatření, která zemi nezlikvidují. Pokud to nezvládne, mělo by za to nést i následky.“

„Trvalá zmena je ovocím, ktoré bolo poctivo hýčkané veľmi pracovitým a skúsenosťami vyzbrojeným záhradkárom, ktorý nepoľavil, dôkladne spoznal sezónne nástrahy škodcov/vie im adekvátne čeliť a laxne neopomenul žiadny kút svojej ZÁHRADY s podvedomým ohľadom aj na ZÁHRADY susedov. Myslím si, že v ‚bezpečí skleníka‘ sa nedá vybudovať vedomie aktívnej spoluzodpovednosti za krajinu TAM vonku.“

„Nikdo si nelízne radioaktivní směsi, protože by ho to mohlo ohrozit, ale neustoupí například z vlastního konzumního komfortu, který může ohrozit nejen jeho, ale i celou společnost a planetu.“

„Ze dne na den se oznámí, že se otevře obchod nebo trh, a najednou se tam nahromadí dvakrát víc lidí než běžně jen proto, že najednou můžou. Ale kolik z nich tu věc opravdu tak nutně potřebuje? Opravdu jim nepřijde divné, že jeden den se dozví jedny informace a o pár dní se to najednou rapidně zlepší a všechno změní? Je tohle svoboda, ke které se máme vrátit?“

„Vo výlohách luxusných krámov padal prach na ‚lacné nablýskané radosti konzumu pre nenažraných‘. Tentoraz som si nechcela vziať NIČ. V hlave mi skrsla jediná otázka – komu je TOTO všetko treba?

„Když totiž může tolik lidí najednou bránit ty, co prodávají roušky například za 250 korun a víc, a argumentovat časem, materiálem a prací, snad už si nikdo z těchto lidí nikdy nekoupí za 250 korun tričko, které procestovalo půlku světa, dá více času a práce vyrobit, ale také je na něj potřeba více materiálu (stranou už nechávám to, že na světě je tolik oblečení, že není potřeba vyrábět nové). Naivně tedy věřím především v to, že si opravdu řada lidí takové věci uvědomí a neskočí do úplně stejné řeky, protože zjistí, že pro život některé věci vážně nepotřebují.“

„Kapitalismus je filozofie (náboženství?), za kterou současná pracující část společnosti bojovala a naše generace se do ní narodila. Současná pandemie je prvním vhledem do alternativní reality (lepší či horší), kde jsou ústřední principy fungování dnešního světa narušeny a zpochybněny.“

„Environmentální styl života vlastně znamená skromný styl života.“

„To je rozežranost, ne svoboda. Protože jsme svobodu zaměnili za to, že jsme se jmenovali pány tvorstva, kteří nemají dost.“

„Planeta Země vlastně nastupuje jako politikum. Zatím se o ní hádaly ‚největší mocnosti světa‘. Ona teď vrací úder a třeba že nemá mnoho voličů, ukazuje, že je mocným a rovnocenným (nebo silnějším?) soupeřem.“

„Každá válka má svou poezii…“ hovorí Adorno. Neohlásený vpád inej každodennosti plnej otáznikov (!), nastoľuje kritické zrkadlo na viacerých frontoch.“

„Problém není v tom, že by si lidé nebyli klimatické krize vědomi nebo že by se nic nedělalo, ale že v určité fázi na přelomu století došlo k zastavení těchto politických snah a vaší generaci to může přijít, jako že se dodnes nic nedělo. Takže ne proč nikdo nic neudělal, ale proč se přestalo?“

„V roku 1972 prebiehala medzinárodná vedecká konferencia, kde sa prvýkrát vedecky potvrdil negatívny vplyv človeka na planétu – antropocentrizmus. Uverejnili sa celé scenáre detailne mapujúce nasledujúce desaťročia. Väčšina z nich bola len slabým odvarom následného ‚vývoja udalostí‘. Politici neurobili nič a pritom o tom vedeli. Zlyhala veda vo svojej presvedčivosti, alebo politika vo svojej nedôvere vo vedu a fakty? Kde podľa teba končí kritické myslenie a začína nekonečná relativizácia?“

„Zemědělci bojují se suchem, letos kvůli extrémním výkyvům počasí pomrzla celá úroda meruněk a půda je zničenější než kdy dřív. Lidé v letních měsících nemohou kropit zahrady a napouštět bazény. Pociťují to a začínají chápat, co se jim posledních čtyřicet let vědci snaží říct. Je z toho ale přece nemůžeme vinit. Je to chyba těch, kteří k nim nepromlouvali dost jasně. Těch, kteří zůstali v komfortu svých sociálních bublin a nepřiblížili lidem svá poselství. Ani jim to ale nevyčítám. Všichni, kdo tady diskutujeme, se zřejmě dnes a denně dopouštíme téhož. Spíše jde o to si to uvědomit.“


„Neskončí to tak, že nakonec budeme mít běžně v domech pro všechny případy kumbál s ochrannými obleky, maskami a třeba dvěma kanystry nafty, ať případně můžeme odjet?“ Mnohokrát jsem v této diskuzi četla, že změna by měla začít u nás samotných, s čímž plně souhlasím. Nevypovídá nynější situace však také o tom, že se nakonec můžeme i spolehnout pouze na sebe samé?“

„Každé TEMNO tej či onej epidémie našťastie preukáže aj SVETLO. O tom sa hovorí málo a je to škoda, pretože v týchto zábleskoch (nie trvalých garanciách) väzí NÁDEJ a VIERA v NIEČO NOVÉ, zdravšie, viac okysličené. Skepsa/kritika/revolta sú veľmi OK hnacie motory. Nádej je doping. A zmysluplný ČIN cesta k cieľu. Tomáš Akvinský hovorí, že ‚jakkoli se ZLO množí, nemůže vstřebat celé DOBRO‘. Mnoho ľudí (počas pandémie) svojim aktívnym prístupom (mysli globálne, konaj lokálne), prebudenou solidaritou a ľudskosťou (!) jeho slová premenili na skutočnosť . Svetlom dobrého skutku vyhnali kus TEMNA pandémie a preukázali, že TO IDE.“

„Dopady pandemie, mimo jiné samozřejmě, jsou totiž zdravotní, fyzické a psychické. V mé generaci je to již docela normální smýšlení, ale právě díky současné situaci mám pocit, že to pochopila i starší generace, zvláště když teď často pomoc potřebují a samotné by je to dříve nenapadlo, nyní s tolika možnostmi a reklamou např. na tísňovou linku pro seniory Elpida už mají k pomoci snazší přístup a větší přehled o ní.“

… a vlastně tu těmito slovy potvrzuji a popisuji jeden výsledek onoho osobního zastavení se, otevření mysli, času přehodnotit stávající stav a možnosti osobního posunu, ke kterému teď dostáváme jedinečnou (snad ne jedinou) možnost. A právě od každého jednotlivce můžeme snad rozvíjet tuto svou energii k větším celkům a postupně hýbat celou společností.“

„Fascinující mi přijde naše společenská vina za to, že je možná čas zastavit a nadechnout se. Mám pocit, že právě v tajném zajásání při zrušení našich mnohdy několikaměsíčních plánů je skryto něco zarytě lidského.“

„Zvedla se veliká vlna solidarity z řad občanů, a popravdě to bylo přesně to, co jsem očekávala, resp. na to sázela. Měla jsem pocit, že je naprostou samozřejmostí, že si musíme vypomoct sami.“

„Celý smysl domácí karantény je být v bezpečí, ochránit sebe a ostatní. To, co se děje v momentě, kdy je domov tím nejméně bezpečným místem, je důvodem skokového nárůstu domácího násilí.“

„A ač tato pandemie na každého dopadá jinak, faktem zůstává, že si tím procházíme všichni. Může to být tedy spojnicí mezi lidmi, která nám pomůže projít celou touto situací a skrze naši pospolitost nám pomoci hledat odpovědi. Protože i přes různé názory v této diskuzi všichni vnímáme, že je potřeba něco změnit. A to je podle mě dobrý výchozí bod pro další hledání možných řešení, který se v této diskuzi vynořil.“

„Krize nás naučila být vnímavější k druhým. Lidé si uvědomují, že na druhém konci světa jsou lidé ve stejné situaci. To bych si ráda představila pod pojmem globalizace.“

„Záverom: áno, budeme znova definovať nielen pojmy i pre niekoho banálnu úctu k tým predtým prehliadaným ľuďom/nedostatkom/nástrahám v spoločenskom reťazci. Otázka stojí o aký NÁDYCH bohatší pôjdeme ďalej.“

„Jen si říkám, že je důležité brát lidstvo jako každého jednoho jedince, který má třeba skutečně pocit, že koná podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. I když je mu to třeba všechno úplně jedno. Ukazují se podle mě i hloubky propastí mezi lidmi v naší společnosti a množství bublin, ve kterých žijeme. Podle mě je i tohle důležité, abychom se sobě navzájem přiblížili, navázali vztahy a mohli o těchto věcech vzájemně diskutovat. Táhnout za jeden provaz.“

Dámy a pánové, přeji vám krásný dobrý den. Jmenuji se Veronika Onheiserová a je mi ctí být vaším průvodcem naší diskuzí. Budu se snažit vám co nejvěrněji přiblížit ty nejpoutavější názory a upřímně doufám, že na jejím konci shledáte naši cestu za obohacující a podnětnou. Pro korektnost ponechávám všechny příspěvky v anonymitě.
Tak jo, jde se na to. Začínáme první otázkou.

Co nám prozrazuje současná epidemie o naší společnosti?

„Myslím, že aj napriek snahám o globalizovanú kozmopolitnú spoločnosť sa ukázali dramatické rozdiely medzi autoritatívnou disciplínou Číny a benevolentnými západnými spoločnostiami. V Ázii oveľa viac veria štátu. Každodenný život je organizovaný podstatne prísnejšie. Na Slovensku sa zišlo pár právnikov, ktorí chcú sprísnené opatrenia voľnosti pohybu dať na Ústavný súd.“

Výhodou nouzových situací je, že vyplouvají nefungující věci na povrch a odhaluje se pravá tvář věcí a lidí. Myslím si, že nikdo nepochybuje o tom, že naše vláda nebyla připravená této pandemii čelit. Taktéž jsme se všichni shodli na tom, že problém má mnohem hlubší kořeny, že je pouhou součástí „gigantického ekosystému prúserov vyvolaných klimatickou krízou“. Celou naší diskuzí se prolínaly názory související s pandemií COVID-19 a současnou klimatickou krizí, oba tyto fenomény jsme probírali v rámci úvah jako součást tzv. rizikové společnosti.

Jako jedna z příčin byla zmíněna západní arogance.
„Lhostejnost vůči problémům, které se nás netýkají, neochota opustit vlastní komfort pro dobro většiny společnosti nebo řešení krize teprve tehdy, když už vypukla, ačkoli jsme si byli vědomi rizika.“ Tím jsme se dostali k tématu osobních svobod a práv každého jedince, ale zároveň zodpovědnosti, která by je měla doprovázet. Naší společnosti byla dále vyčtena „Neochota vzdát se bezhlavého konzumu, masového turismu, neudržitelného zacházení s přírodou a podobně.“.

Jako jeden z dalších problémů se ukázala nedůvěryhodnost zdrojů. Přehršel informací a neschopnost lidí rozlišit relevantní a nerelevantní informace. Taky je velice zajímavé pozorovat, jakým informacím lidé v dobách krize věří a co je předmětem jejich zájmu. Zároveň si můžeme povšimnout, jak velkou moc média mají. K tomu, aby se problém stal skutečným, stačí jeho dobrá propagace.

To, co nemůžeme opomenout, je strach, který v současné situaci hraje nemalou roli. Ukazuje se nejen jeho moc, ale také jeho dvojí povaha – může být použit jako zbraň, nebo jako motor k činu. K překonávání strachu byla zmíněna trefná poznámka:„Jak můžeme překonat strach, když nedokážeme zvládnout jeho příčiny.“ Víme, že v návaznosti na nový typ koronaviru je zjištění příčin nelehké, nicméně opět je zde souvislost s viditelnými klimatickými změnami, jejichž mnohé příčiny známé jsou, a i tak se proti nim nedělají větší opatření.
Velkou roli při řešení otázek proměny společnosti hraje otázka financí, trhu a světové ekonomiky. Ne nadarmo se tvrdí, že jsou to právě peníze, kdo vládne světu. Stejně je to i v případě neochoty ke změnám, které vyžaduje současný krizový stav. Jako jeden ze základních faktorů se ukázala naše rozežranost (naše z pohledu Středoevropana) a dále egoismus, který si sami sobě neumíme přiznat. „Znečištěný oceán najednou nikoho netrápí, protože v tom nevidí smysl pro sebe samého.“ Nejen, že dochází k přelidnění naší planety, ale stejně tak dochází k abnormální produkci a nastává přebytek.
Máme všeho moc. Nebo jinak – někteří mají všechno a mnohem víc, jiní vůbec nic. Dochází k absolutnímu rozvratu přirozené rovnováhy. Přirozeného koloběhu světa.
Kvantita předběhla kvalitu. Stáváme se pohodlnějšími, věci na jedno použití jsou nám sympatické. Už jsme se tak nějak smířili s tím, že nám elektronika nevydrží, a případně jednoduše koupíme zase novou a pak další.
Přicházíme na to, že to, co bylo před karanténou „normální“, je nejen nezdravé, ale hlavně neudržitelné. Žádný normál neexistuje. Čím dál tím děsivější pak je, že se lidé chtějí k „normálu“ navrátit. Tyto věci by se daly také přičíst zásadní ztrátě odpovědnosti a ignorantskému přístupu „když se to neděje přímo mně tady a teď, tak se mě to netýká“.

Riziková společnost
V naší současné situaci je na místě zmínit pojem „riziková společnost“ německého sociologa Ulricha Becka. „Riziková společnost znamená, že těch rizik generujeme ohromné množství, a nejvíce se tedy bojíme nikoliv toho, které je skutečně největším ohrožením, ale toho, které je nejvíce vidět.“ Dochází zde ke zlehčování problémů a do poslední chvíle předstírání, že neexistují. Nesmíme tedy zapomenout, že momentální pandemií a jejím „hlukem“ nelze zapomenout na problémy, které zde byly ještě před virem, jenž jsou možná mnohem více alarmující a pandemie může být jejich „pouhým“ následkem. Toto lze považovat za jeden z problémů globalizovaného světa.
„Iluze, že nad pandemií lze jednorázově vyhrát. Pandemie budou, nezmizely a možná i vlivem globálně propojeného světa budou ničivější.“

Změň svůj život, or die
Karanténu můžeme brát jako důkaz, že společnost je schopná radikálně změnit své chování. „Ale to vše společnost ‚přežívá‘ jen za cenu víry v to, že ‚to‘ brzy skončí.

Neudržitelnost současného životního stylu
Je možné, že společnosti toto nedochází? Nebo jí to nechce docházet? „Jako řešení se nabízí různá opatření vlád, kterým se riziková společnost nejspíš už nikdy nevyhne, ale na druhou stranu je jasné, že to pro většinu z nás zavání režimem, jenž by až příliš výrazně zasahoval do naší osobní svobody.“ Nabízí se tedy méně radikální řešení – návrat k lokálnosti, střídmějšímu životu. Začít bojovat proti nadprodukci. Upřednostňovat kvalitu před kvantitou. Jenže tato změna musí začít u každého z nás. Dovolila jsem si v diskuzi poznamenat, že naší společnosti chybí limity, avšak jsem tím nemyslela to, že by nám mělo být něco státem nakazováno, ale to, že každý člověk by si v sobě měl nastavit vnitřní limity. A měli bychom se naučit, že v něčem se omezit není a priori špatné. Že změna není špatně. Že to, že můžu mít všechno, neznamená, že musím mít všechno. Budoucnost je teď. A je potřeba se jí přestat bát.

Epidemie koronaviru, nebo mor nenažranosti?

Taky jsme se museli zamyslet nad tím, že určitá omezení i ve vlastním spotřebním životě můžou mít na spoustu lidí existenciální dopad. Zavřít fabriky, které vypouštějí do ovzduší jedovaté plyny je jedna věc, to, kam pak mají jít všichni ti lidé, jenž přišli o práci, je druhá.

Největší zásah kritiky tak dostal konzumní způsob života a s ním související kapitalismus a globalismus.

Hledá se návod na změnu
Na tom, že ke změně musí dojít, jsme se všichni názorově shodli. Problém nastal ve chvíli, kdy se začal řešit možný způsob této změny.
Proti zásahu státu do lidských svobod se spustila zajímavá debata. Postupně jsme se dostali na pole „vysoké politiky“. K analýze byl předložen demokratický systém se svými pro i proti. A jak jsem již zmiňovala, v návaznosti na kritiku konzumního života došlo ke kritice kapitalistického systému a globalizace.

Bylo řečeno, že „Svoboda znamená volnost rozhodnout se pro dobré i zlé a za dobré i zlé nést odpovídající následky.
Svoboda ale znamená povinnost zajímat se a povinnost nést spoluodpovědnost.
Klíčem k situaci není omezení svobod. Limity by se neměly nijak centrálně nastavovat. Ty nechť si každý zvolí a nastaví sám. V této situaci, stejně jako v jakékoli jiné, platí, že moc státu by měla být co nejmenší, naopak nejvíce moci by mělo být rozděleno mezi lidi, jejichž vůle se dynamicky projevuje na trhu a jeho vývoji.“

„Myslím, že zastávaš pravicový neoliberálny názor ‚veď štát som ja‘ – chceš menej autorít, menej štátu, viac voľného a monetárného trhu. Deregulácia a privatizácia je však, podľa mňa, jedna z hlavných príčin, prečo sme skončili, kde sme skončili. Riaditeľ Nestlé si môže dovoliť povedať, že voda je komodita ako každá iná, a malo by sa za ňu platiť všade.“

Taky padla zmínka o tom (když byly kritizovány velké celosvětové korporace), že trh se začíná „zelenat“ a začíná přistupovat k alternativním možnostem (například místo plastových kelímků kelímky papírové apod.). Nicméně to opět neřeší situaci přebytku, naopak. Byl zmíněn i současný pohled na přírodu a její komodity – planeta je natolik užitečná, nakolik umí poskytnout trhu profit. Všechno se zhodnocuje. Napadá mě, jakou hodnotu má pro nás v současné situaci lidský život? A stojí všude stejně?

„Dnešný planetárny rozsah deštrukcie prírody vnímam dvomi aspektmi procesu akumulácie kapitálu. Je to jednak jeho tendencia ku geografickej expanzii, ku ktorej vedie hlad po nových odbytiskách, zdrojoch surovín, ale najmä rezervoároch lacnej pracovnej sily. Vďaka nej sa kapitalizmus stal globálnym. Tak sa rozšíril aj jeho dosah na prírodu. V ňom sa zase prejavuje bezohľadná orientácia kapitálu na zhodnocovanie.
(…) Nepopieram, že voľný trh má svoje neopomenuteľné výhody, ale bez silného štátu neverím, že osobná angažovanosť ‚začnime u seba‘ bude stačiť.“

Jako vždy, protože každá mince má dvě strany, přikládám k tematice ještě tento názor se zajímavým vyústěním.
„K tomu, co píšeš o kapitalismu, mohu říct jenom tolik, že ty vlastnosti, které mu přisuzuješ, jsou jeho výhodami, ne defekty. Nekonečný pokrok, pohyb a růst je nezbytnou podmínkou existence, života. Když ustane pohyb, přichází smrt. Je to úsilí, soupeření, zdokonalování a překonávání, co člověk potřebuje k životu. Nekončící motivaci k pohybu – a to je přesně to, co trh a kapitalismus nabízí.
Když pak zmiňujete negativní dopad kapitalismu (o kterém já tvrdím, že je postupně díky poptávce po zeleném průmyslu přirozeně eliminován trhem) na životní prostředí, rád bych jen podotknul, že kapitalistické země jsou na tom se znečištěním a přístupem k přírodě tisíckrát lépe, než země, jimž vládnou jiné, nesvobodné ideologie.“

Zároveň bylo řečeno, že je to právě člověk/zákazník/poptávající, kdo spoluurčuje, co a v jaké míře se bude vyrábět. Tím jsme se opět dostali k již zmiňované nutné zodpovědnosti. Téma svobody, jako největší hodnoty člověka, otevřelo otázky, na které není lehká a jednoznačná odpověď. Tím jsme načali otázku člověka jako jedince ve společnosti a s ním spojenou tematiku společenských bublin, které se budeme věnovat níže.

„Můžeme ostatní inspirovat, můžeme se je snažit přesvědčit, ale konečné rozhodnutí je na nich, a to jim nikdy nikdo nesmí vzít. Svoboda jednoho přece končí tam, kde začíná svoboda druhého. Takže ano, bylo by krásné, kdyby všechny ty věci, o kterých xxx píše, ze světa zmizely. Bylo by to krásné, ale jen tehdy, kdyby se pro to každý jeden svobodně rozhodl. A to se teď ostatně pozvolna děje.“

„Jenže kdyby se každý rozhodoval úplně sám podle sebe, zavládl by neskutečný chaos, protože spousta lidí považuje/považovala za správné to, co nikdy správné není/nebylo, a tím zasahují do svobody jiného člověka, protože, a na tom se shodneme, svoboda člověka končí tam, kde začíná svoboda jiného člověka. Jenže s tím rozhodováním se, co je správné/špatné, to pak taky souvisí. Příklad – jsem Brit, co se přistěhoval do Ameriky, povraždím stovky Indiánů, protože mi brání postavit si na jejich území cestu ke zlatu, a aby pro mě nebyli nebezpeční a ztratila se jejich komunita, v níž je jejich síla, donutím navíc ty, které nepovraždím, stát se křesťany. To považovaly stovky lidí za správné, ale zároveň tím zničily svobodu jednoho národa (a správné to rozhodně nebylo). Takže mi to v tomto případě přijde trochu míchání jablek s hruškami, protože nikdy nikdo z nás nebude úplně svobodný v tom, jak se rozhoduje – vždycky jsi ovlivněný prostředím, kulturou, lidmi, kterými se obklopuješ, novinami, které čteš, oblíbenými vědci a podobně.“

Některým debatujícím byla vytknuta arogance, s jakou prezentují své myšlenky, jako by měli monopol na pravdu. Šlo hlavně o věci týkající se environmentálního směřování lidí a států, spojené právě s nutností změny s možnostmi omezení bezohledného lidského chování. Z této výtky byla hlavně cítit obava z jakékoliv diktatury a víra v sílu liberálního přístupu a společného dialogu.

„Je důkazem silné občanské společnosti, jež si váží svých svobod, když si politici nemohou dovolit sebrat lidem jejich svobody jen tak pod záminkou krize, která ještě nezačala. Jedním z defektů demokracie je, že nedokáže reagovat tak rychle, pružně a efektivně na nové situace. Tohle je ovšem podle mého názoru cena, kterou bychom měli být ochotni platit, a defekt, který bychom se neměli snažit napravovat, neboť efektivita ubírá prostor diskusím, pluralitě názorů a otevřené politice, jejímž výsledkem je kompromis víceméně přijatelný pro všechny. Naopak to, že u nás, na Slovensku a v dalších státech bývalého Východního bloku občané přijali restrikce víceméně bez problémů, je podle mne důkazem nedostatečně vyspělé společnosti, která si svých svobod nedokáže dostatečně vážit.“

Tento názor mě přivedl na myšlenku, že jeden z pilířů Listiny základních práv a svobod je právo na život a ochranu života. Co když ochrana života ale znamená omezení těchto svobod? A co když v určitou chvíli je už příliš pozdě začít teprve teď diskutovat?

„Když politici a odborníci nejsou dost přesvědčiví, nedá se svítit, musí se počkat, až jejich argumenty podpoří vývoj událostí. Nejde o chybu systému, nýbrž o jeho přednost a důkaz jeho skutečných kvalit.“

Bylo zde vyřčeno i to, že ve společnosti je nezbytná přítomnost antidemokratických ideologií. „Jejich přítomnost je nezbytná, neboť jedině fakt, že je stávající systém ohrožen revolučními silami, které jej chtějí svrhnout, nám zaručuje, že jde o systém svobodný, otevřený změnám, proměnám a vývoji. Zároveň můžeme hovořit o jakémsi indikátoru – když začnou tyto tlaky nepřiměřeně nabírat na síle, je to známka toho, že je něco špatně a že je nutné s tím něco dělat.“

Proti „monopolu na pravdu“ se ohradila druhá strana s tím, že v určitých situacích nejde o pouhé názory, ale doložená fakta, která lidstvo musí přestat přehlížet, nebo je neustále zpochybňovat.

„Argument v prospech negácie ľudského vplyvu na planétu sa už skrátka vyvrátil. Trošku mi uniká tvoj argument o arogancii aj o tom zabíjaní demokracie. Alarmizmus spojený s globálnym otepľovaním je globálny. Sme svedkami najväčších a celosvetových hnutí zdola.“

„Je-li skutečně pravda, že je alarmismus globální záležitostí a celosvětovým hnutím ‚zdola‘, mělo by se to logicky promítnout ve vrcholné politice. Jsou to přece právě ti lidé ‚dole‘, kdo politiky volí. (…) Nezanedbatelné, leč přesto ne dost velké množství křiklounů se prezentuje jako globální hnutí lidu, ale lid, promlouvající ve volbách, toto nezrcadlí. A to je to selhání ve společenské debatě.“

Praskněme své bubliny.
Dalším problémem nejen naší společnosti se ukázal problém sociálních bublin. Jako nejlepší se jeví snažit se vystoupit z té své a navázat společný dialog s ostatními. Snažit se překonat rozdíly. Spolupracovat.
Tak jako jsme zvládli šít roušky, možná zvládneme zašít propast, která zatím ční uprostřed naší společnosti.

Nepoučitelnost jako synonymum nepřipravenosti.
Tolikrát zmiňovaná nepoučitelnost souvisí i s očividnou nepřipraveností. Takováto situace není poprvé ani naposled-proč jsme se nepoučili od předchozích?
Musíme si opravdu vždycky na tu plotýnku nejdřív sáhnout?
Byla zmíněna i dřívější příprava na havarijní situaci, která probíhala v minulosti. Dnes se tomu člověk spíše směje, otázkou zůstává, jestli není lepší mít vždy alespoň nějaký plán, i když se jedná o zdánlivě absurdní situace, než nemít vůbec žádný. Může se to zdát jako banalita, otázkou však zůstává, proč tomu tak doposud není.
„Dochází ke stále větším pokrokům v nejrůznějších oblastech, ale jako bychom tím přímo úměrně nabývali i na suverenitě, že se nám nic nemůže stát, nehledě na den ode dne větší přírůstek nejrůznějších rizik.“

Čechové a Slováci jsou národy dobrý
„Podle mě současná krize v první řadě odkrývá bezohlednost a lhostejnost společenských elit vůči potřebám běžných lidí, kterou jsme dlouho chybně považovali za neschopnost a ignoranci.
Pokud to vztáhnu přímo k tomu, jak si vede vláda naší republiky se zvládáním mimořádné situace, napadá mě, že jsem už skoro zapomněla, že má plnit právě takovou funkci. Za posledních pár let jsem měla pocit, že politika je o něčem úplně jiném, a možná za to měli i politici, kteří občas vypadali nesmírně překvapeně, když nyní musí stát na podiu u stupínků před kamerami a je od nich vyžadováno rychlé řešení.“

Always Look on the Bright Side of Life.

Vše má i své světlé stránky, a je důležité, na co se člověk zaměří.

„Možná právě to potřebujeme jako lidé. Projít si tím temnem společně, abychom se mohli dostat ke světlu. Když o celé této situaci uvažuji, nemůžu se zbavit myšlenky na Artaudovo Divadlo a mor. Transformace skrze průchod temnotou ke světlu. A nalezení hodnot, které jsme už možná zapomněli. Nebo je přestali brát vážně v rychlém toku našich životů.“

I zde ve sluníčkové chvilce se však objevila trefná poznámka. „Samozřejmě, že skvělými prostředky proti této situaci jsou víra a naděje. Nicméně jsem názoru, že dnes už to nestačí. V posledních dnech vidím totiž většinou i tu temnou stránku v podobě strachu. Není to jen strach spojený s pandemií, ale strach, který má své kořeny v minulosti. Příkladem jsou mí prarodiče (dnes mají přes 80 let a jsou stále plní energie a vitality) – generace, která zažila válku, komunismus, revoluci a teď tuto situaci. Hned když pandemie začala, tak říkali, že největší strach mají z války. Proč to říkám? Protože za mě je největším problémem dneška strach – jednak z budoucnosti a jednak i z minulosti. Je třeba si ho neustále uvědomovat, protože tohoto stavu nejčastěji využívají manipulátorské demagogie, které nás neustále obklopují. Vystačíme si jenom se světlem, vírou a nadějí proti strachu (temnu)? Ještě něco bych k nim přidal… a to špetku odvahy a kuráže.“

„Říkám si – když lidé udávají, že si někdo sundá roušku, aby se napil – a nadávají a vyhrožují sousedům v karanténě (true story), že je nakazí – není to přeci jen signál, jak snadné je prásknout kohokoliv a poslat ho do lágru? Čili – neměli bychom se spíše než viru bát lidí, kteří už v takové poměrně dobře zvládnuté situaci šíleli? Co by dělali, kdyby tu fakt válka byla?“

Do diskuze byl připojen i příspěvek s osobní zkušeností pedagožky literárně-dramatického oboru na maloměstské ZUŠ, která apelovala na potřebnou proměnu školství, kde by se mohlo s proměnou pohledu dalších generací začít. Kritizovala současné školství, že nevybízí učitele k tomu, aby vedli žáky k rozvoji uvažování, místo toho je vedou k disciplíně, ne k samostatnosti a odpovědnosti. Podle ní jde o dlouhý proces, ale opět jde začít u sebe.
„Osobně dávám svým žákům v distanční výuce podněty k přemýšlení, tvorbě, pomoci druhým. Já sama si delší dobu uvědomuji, že chci být pro své žáky vzorem, tím intelektuálem, který je vede ke kritickému myšlení, pomáhá jim zorientovat se ve světě, provokuje je k diskusi, využívá technologie k prospěchu… a nechci na ně působit jako nějaký zprostředkovatel systému, který odškrtává splněné cíle a kompetence v tabulce a odpočítává, kolik dní, proboha, zbývá do prázdnin. Díky této době si více uvědomuji, že není tak těžké v tomto ohledu jen teoretizovat a snít, ale přirozeně a beze strachu ty věci uvádím do praxe. Vnímám to tedy především jako osobní pedagogický růst, ale učitel k učiteli, škola ke škole… posun v podobě (nejen) českého vzdělávání snad nemusí být jen vzdušnými zámky a pohádkami o vyspělém finském školství…

Co je možná jasné, ale ještě nebylo řečeno:„Pokud tato situace (a i tato diskuze) o naší společnosti o něčem vypovídá, je to názorová pluralita. Každý máme svůj vlastní názor, který je tvořen našimi osobními prožitky, informacemi, které se k nám dostaly a které jsme zpracovali. Ač je ten či onen názor sebevíc vědecky podložený a dokázaný, má osobní zkušenost může být úplně jiná. A co dělat v takové situaci? Názory mohou spojovat nebo rozdělovat. Vytvářet pocit hodnocení mě, ostatních. Vede mě to k myšlence, že bychom si měli začít naslouchat a vnímat rozdílné názory. Protože pluralita názorů je potřebná (odhaluje nové a jiné postřehy, které by nám možná jinak unikly), pokud se snažíme nalézt odpovědi na otázky a dohlédnout dopady našeho případného řešení. To se v této situaci netýká jen nás, jen Evropy, ale je to globální problém.

Jak jste měli sami šanci posoudit, názorová diskuze to byla opravdu bohatá. Myslím si, že současná situace toho o naší společnosti vypovídá mnoho a spoustu teprve vypoví. To hlavní, co si ale myslím, je, že bychom neměli zapomenout na nic, co jsme se v posledních dnech naučili, že bychom neměli zapomenout na ten pocit, jaké to je, když něco nemůžeme, a měli bychom si vážit toho, když můžeme. Ale zároveň si uvědomovat, že není možné jet každý den na 120 % a že je někdy potřeba zklidnit se a zpomalit. A to platí úplně pro všechny.
Věřím, že se ze současné situace poučíme.

Na konci je to vždycky o lidech, je to na lidech.
Je to o nás. Je to na nás.

Společně diskutovali studenti bakalářských a magisterských programů ateliérů Dramatické výchovy, Divadelní dramaturgie, Činoherní režie, Rozhlasové a televizní dramaturgie a scenáristiky a Scénografie pod vedením docenta Jana Motala.