Monodramata patří již k tradičním projektům třetích ročníku každého ateliéru činoherního herectví. Vždy v zimním semestru se spárují činoherci s režiséry a dramaturgy, případně přivedou režiséra externího (fantazii a ambicím se meze nekladou), vybere/napíše se text, hurá zkoušet a v listopadu/prosinci premiéry a reprízy. Letos se naskytla tato šance i nám, třetímu ročníku ateliéru muzikálového herectví.

„Měla jsem radost smíšenou s respektem a trochu strachem z tohoto druhu práce. Na jedné straně je to velká výzva a příležitost naučit se mnoho nových věcí, a na té druhé je to rodná půda ‚vyrochnit‘ se ve všech svých blocích a nejistotách, zkusit se s nimi poprat i za cenu možného neúspěchu, ale o to přece jde.“

Problémy začátků

Hned s počtem monodramat vyplaval na povrch první problém. Celkem 17 monodramat (!) je potřeba někam nacpat. A Divadelní fakulta a není nafukovací. Nejde pak jen o samotné představení, je třeba zkoušet v prostoru, stavět techniku, zvolit správnou produkci… a hlavně ne všichni mohou dostat 013, že.

Nezbývalo nám tedy než zapojit i místnosti na Astorce, případně zkušebny na Orlí. Stačil jen týden, aby se ukázalo, že tento problém řešit už nemusíme. Přišla druhá vlna (a teď nemyslím ten příjemný stav, kdy jste v Desertu na šrot, dáte si patnáct minut šlofíka na stole a najednou je z vás nový člověk) …

Problémy pokračování

Se zkušenostmi z letního semestru předcházejícího akademického roku jsme se společně s pedagogy/režiséry vrhli na zkoušení v online prostoru. Kdo měl větší štěstí, mohl zkoušet (trochu nelegálně) různě po bytech. Brány školy a divadelních prostor nám však zůstaly zavřené.

„Nejproblematičtější je to, že máme úplně svázané ruce, protože nemáme prostory, není legální zkoušet v divadle nebo vhodném prostoru pro zkoušení monodramat. To je hlavní kámen úrazu.“

Haló, slyšíme se? HALÓ!!!

Mám problémy s internetem, dneska to musím zrušit.

Tak já vám to natočím a dám do odevzdávárny.

„Naše setkávání se přesunulo na platformu velikého organizátora plošného čipování lidstva, Microsoft Teams, a náš dobře namazaný stroj ztratil na obrátkách. My se však nevzdáváme!

Nakolik se může zdát studium herectví přes internet jako kontraproduktivní nebo naprosto zbytečná forma výuky… no nebudeme si lhát, ty hodiny strávené mžouráním do monitoru z pohodlí svého domova nejsou to pravé ořechové. I přesto se však dají najít plusy.

„Pozitivum zkoušení online je, že doma mám svůj bezpečný prostor a dokážu se na to lépe soustředit než ve škole, tím pádem hodiny přes Skype jsou intenzivnější, co se týče škrtů a práce na textu“

„Zkoušení monodramatu během téhle výuky je pro mě jako pro herečku zvláštní v tom, že mám víc času přemýšlet nad sebou a nad postavou, mám víc času hledat, co máme společného a jak danou postavu nejlépe zahrát a prožít.“

Máte monodrama? A mohla bych ho vidět?

„Byla bych ale velmi ráda, aby se naše monodramata vymanila ze ‚školních okovů‘, aby šli vstříc tomu, abychom mohli monodrama hrát kde chceme, kdy chceme, jak chceme, aniž bychom se museli nějakým způsobem omezovat školou.“

Alternativní prostor… co když? Nahrajeme to na kameru… jde vůbec o splnění zadání?

Proč to vlastně všechno dělám, když je jednodušší se na to prostě vykašlat.

„Pro mě je monodrama velmi důležitý projekt, vzhledem k situaci je potřeba se prosadit a zviditelnit, mít možnost prezentovat svou práci, svůj styl herectví, své myšlenky a témata… Je to dobrá škola pro to, naučit se být sám se sebou, spolehnout se sám na sebe, umět se o sebe opřít, zjistit své kvality a nedostatky, pracovat s nimi, sebe motivace…“

A když teda chci, jak mám sakra zkoušet?

„Když se nemůžu setkat s režisérem tak využít toho času:
1) perfektně se naučit text
2) odstranit všechny technické problémy v mluvě v rámci textu
3) když mám toto zvládnuté a už mi přijde, že se opakuju a stojím na místě, nabourávat si zajeté intonace a hledat jiné a nové pohledy
4) vytvořit postavu ze všech možných úhlů pohledu… hrát si s jejím gestem, hlasem, stylem pohybu…“

No jo, ale co můj „rejža“?

„Režisér by mohl na dálku zadávat různé úkoly herci k danému tématu k dané postavě. Jakmile se bude moci režisér s hercem potkat, bude se jim snad snáze pracovat a domnívám se, že se touto přípravou zvýší kvalita monodramatu, připravenost herce, a taková znalost postavy tak může dopomoci k tomu, aby herec, odkázán sám na sebe, měl větší jistotu… a čekat na premiéru.“

Problémy konce

Jaký to má tedy smysl? Hlavní kámen úrazu je plánovat stále dokola něco, co se díky různým faktorům stále a stále odsouvá a mizí v nedohlednu. Je to jako snažit se doběhnout autobus, ale na každé další zastávce vám řidič před nosem opět zavře dveře.

„Je těžké se motivovat a připravovat na něco, co se možná nestane. Navíc pracuji individuálně, což jen podporuje první myšlenku, celá situace mě nutí tématem se více a více dotýkat pandemie a všeho toho, co se kolem nás děje. Je mi smutno, smutno z našich politiků a smutno, protože se ocitáme každý za svým monitorem… každý se svou pravdou, bez dialogu, bez možnosti veřejně vystoupit, bez možnosti svobodně sdílet načerpanou inspiraci…!“

Při vzniku tohoto článku je jedno monodrama po online premiéře. Další čeká na otevření školy. Další se ještě nezačalo zkoušet v prostoru. Další ještě nemá celistvý text. Další se potřebuje sejít face-to-face s režisérem. Další už to vzdali. A autobus jede dál.

„Největší problém s distanční výukou, a to nejen pro studenty třetího ročníku, je omezení kontaktu s diváky (ať už jimi jsou skutečně diváci, či jen ostatní studenti hereckého ateliéru), který je v divadelním herectví zásadní existenciální podmínkou na jevišti. Naše znalosti, kterých jsme během těch dvou let nabyli, musí být ověřovány přímo před divákem. Učíme se Stanislavského, ovšem nemáme si jak tyto herecké principy ověřit a vytvářet svou vlastní metodu hraní na jevišti, před divákem. Všechny ročníky hrají zoufale málo.“

Blýská se na lepší časy?

Před Vánoci jsme všichni doufali v umělecký semestr. Plamen zhasl.

Se začátkem ledna jsme očekávali a doufali v rozvolnění opatření. Aby PES štěkal méně. Plamen zhasl.

Březen, na DF vlezem? Plamen v dálce svítí.

„Nevíte, co bude, nevíte, jestli to půjde nějak udělat. Ale nechceme to házet do pytle s tím, že se to nějak odbyde, chceme to udělat tak, jak jsme to měli v plánu a budeme se toho držet, protože je to náš projekt a ať chceme nebo ne, budeme na tom mít podíl nejen my, ale i naše duše… je to naše potřeba s tím sdílet i naše srdce, kus sebe.“

„Složili jsme skvělý tým, se kterým vám již brzy předvedeme monodrama, které vás překvapí, Těště se!“

Nevzdáváme to.

Běžíme dál.

Však my ten autobus chytneme.

Jako ten Hrdý Budžes, ten taky vytrval.

Za herce,

Ondřej Komínek.