31. 1. 2021 | Aktuality

MonoDRAMAta

Veronika Onheiserová

Výpovědi byly posbírány v průběhu listopadu, článek vznikal během prosince, od té doby se situace nezměnila. Máme za sebou jednu premiéru, ostatní týmy buď zkouší, (ne)trpělivě vyčkávají, nebo (ne)vzdávají naději.
Přinášíme vám pokus o reflexi pocitů a myšlenek režisérů a následně i protagonistů tvůrčích týmů.

Na počátku bylo zadání. Autorská monodramata, premiéra listopad/prosinec. To už samo o sobě zní jako výzva. Všichni jsme nejspíš v hloubi duše doufali, že nic jako druhá vlna nepřijde. S létem a s postupem času zahalil události první poloviny roku mlhavý opar a my snad i stihli zapomenout, že něco jako „nouzový stav“ existovalo. Byl to snad jen sen?

V druhé polovině roku, a nyní už na jeho konci, se přesvědčujeme, že bohužel nebyl.

 

Kdo: xy tvůrčích týmů

Činohra + muzikál

Kdy: ?

Kde: ?

 

Sen.

 

Všechny nás spojuje to samé. Touha. Touha zkoušet. Touha po pohybu. Po přítomnosti v prostoru. Touha po přítomnosti. Touha po dokončení, po úctyhodném završení dlouhého náročného procesu naplněného usilovnou prací.

 

Realita.

 

„Měl jsem původně plán.“ 

 

Škola se zavírá.

 

Neměli bychom se potkávat.

 

Většina z nás se stejně nemá kde potkávat.

 

Cíl je v nedohlednu.

 

V hlavě otázky.

 

Jak zkoušet? Zkoušet vůbec? Jakou zvolit taktiku? Vzdát se? Spokojit se, že cesta možná opět bude muset být cíl? Spokojit se?

Má to všechno vůbec smysl?

 

„Chuť se na všechno vys.at.“

 

Jedno je nám všem jasné. Je to výzva. A je na každém z nás, jak se s ní popereme.

 

„Kdy jindy?

Kdy jindy udělat potenciální průser?“

 

Chtěla jsem zjistit od svých kolegů, jak na tom jsou, co se jim honí hlavou, jak celou situaci vnímají a prožívají. Jejich odpovědi pak zaznamenat jako jakousi výpověď. Výpověď, která možná bude užitečná kolegům budoucím. Nebo možná bude užitečná jenom nám, pro připomenutí… čeho? Ať si každý sám za sebe doplní.

 

„V současné době mám pocit, že ‚monodrama‘ znamená spíš než scénický tvar drama odehrávající se v nás všech, kdy jsme na něj sami.“

 

„Vypořádávání se s otázkami, které jsou větší, než jsem já.“

 

Jako jedna z variant se nabízí online prostor. Zkoušení online. Výsledná inscenace o n l i n e.

 

„Pro nás byl ten zlom v tom udělat radikální rozhodnutí, přijmout to celé jako výzvu.“

                       

Spousta z nás tuto variantu minimálně vyzkoušela. Fungovat v online prostoru. Řekla bych, že se shodujeme na tom, že to do jisté míry jde. Že je to nové, nabízí to nové možnosti, ale není to TO.

„I po uzavření škol jsme měly to štěstí, že jsme našly prostor, kde jsme mohly dál zkoušet. Byly to nabité dva týdny. Pětkrát týdně tříhodinové zkoušky. Podařilo se nám tak nahodit většinu základů. Pak ale přišla nová opatření a my přišly o prostor.
Tohle pro mě byl těžký moment. Už po několikáté jsem stála před situací najít nové řešení toho, jak pokračovat v práci. Zároveň v ten moment bylo víc než jasné, že premiéry prostě neproběhnou v původních termínech, a já doufala, že se vedoucím ateliérů a vedení školy podaří vymyslet jiné možnosti, jak pokračovat nejen v těchto projektech, ale také v našem studiu obecně. Nestalo se.“

Když se náhle dalo zkoušet prezenčně, zkoušeli jsme, kde se dalo. Venku, po bytech, v kavárně, v galerii…

 

„Když změníš úhel pohledu zjistíš, že to není o tom, že nemáš prostor, ale že můžeš/musíš zkoušet kdekoliv, že nejsi ničím svázaný, že jsi svobodný.“

 

Někteří z nás zůstali věrní inscenačnímu tvaru, prezenční variantě.

Jiní se rozhodli pro natočení klipu, pro „filmovou“ verzi. Nebo pro kombinaci obojího.

Někteří tvůrci online verzi z principu odmítli. Dokonce jim přijde lepší věc raději nedokončit, než volit jinačí formát.

 

„Divadlo nebo nic.“

 

„Kde jsme teď? Nabízí se krásná odpověď, v … Ale já to obejdu a řeknu, že jsme se rozhodli udělat ‚filmovou verzi‘ našeho monodramatu. Píšu to v pátek 6.11. a je možné, že se pravidla změní, ale s interiérovou verzí už nepočítáme. Zároveň nechci být sobec a raději nechám prostor i našim spolužákům.

S tím se ale pojí i spousta změn. Například jsem musel zadat nové zadání naší scénografce, oslovit dvě holčiny z ATD, jestli nám s tím pomohou, a uvést našeho ‚JevTecháře‘ v další nejistotu, jestli ho budeme vůbec potřebovat. Najednou děláme organizační práci úplně od začátku. Naštěstí dialog nám pomáhá, takže každý přihazujeme argumenty a snažíme se být efektivní, i když ten osobní kontakt nám prostě chybí.“

„Co se pokračování v práci týče, mám v sobě dva protichůdné pocity. Na jednu stranu jsem ráda, že pořád ještě máme možnost s mou herečkou i nadále zkoušet spolu, naživo (přes kameru online to v našem případě nedává smysl, pokud máme pracovat na tom samém monodramatu), na druhou stranu je pro mě složité pracovat v situaci, kdy je víc než jasné, že nemůžeme pokračovat, jako by se nic nedělo. Zároveň je pro mě pokračování v práci možnost, jak aspoň částečně naplňovat to, proč jsme šla studovat JAMU. Kvůli práci s dalšími lidmi. Kvůli setkávání, která plodí další inspiraci. KVŮLI PROCESU TVORBY.“

„V momentě, kdy jsme nejenže neměly KDE zkoušet, ale vlastně jsme zkoušet ani neměly, jsme zůstaly doma. Myslím si, že nám to vyčkání pomohlo, protože jsme trochu ztrácely víru a smysl, nejen pro naši inscenaci, ale pro umění celkově… V momentě, kdy se vše rozvolnilo, jsme do toho skočily po hlavě. Najednou máme novou energii, nový elán. Od začátku jsem věděla, že buď jeviště a diváci, nebo nic. Nemá to pro mě jinak moc cenu, proto chci dělat divadlo, které je o lidech, teď a tady.“  

 

Za jeden z problémů u audiovizuálního formátu se ukazuje nejen jeho samotná rozdílnost s formátem divadelním, ale taktéž nedostatečná průprava a jakési v tomto směru hrozící diletantství některých tvůrců. Z nových možností se najednou tak stávají možnosti omezené.

 

„Nefunguje to podle našich představ.“

 

Na druhou stranu přišla odpověď, že „by se k tomu člověk zase nedostal.“

 

Rozhodně je to zkušenost. Ať už v pozitivním nebo negativním smyslu.

 

„Víte co, já o nic nepřicházím, mně neutíká studium.“

 

Východisko.

 

Co nám zbývá?

 

Odvaha.

 

Odhodlání.

 

Víra.

 

A snad i naděje.

 

Nadhled.

 

Vydržet doma.

 

Nepropadat panice.

 

Týmovost. Být si navzájem inspirací, oporou.

 

Nejen v rámci svého týmu, ale všichni navzájem.

„Je to situace na nic, i horší slova by mě napadla, ale snažím se se všemi bavit otevřeně a upřímně, nemazat med kolem pusy a jednoduše říkat svoje názory a pocity a udržet tak v lidech aspoň trochu motivace, ale cítím to všude, že je to stále těžší a těžší ji v sobě najít. Ale když jim dám tu motivaci já, tak mi ji pak v nějaké míře vracejí. Všichni už by chtěli vidět výsledky, a proto neustále přeskakujeme nezbytné části a chceme se bavit o výsledném tvaru. Je to opravdu těžké, ale ještě pořád to není válka a nemusíme čekat, kdy nám do zákopu spadne granát. Ha.“

„Najít balanc.“

 

„Lepší dělat cokoliv než nic.“

 

„Byla to svoboda volby, celkově ta práce samotná je obohacující.“

 

„Přála bych si, abychom všichni měli možnost tvořit. (A našli NOVÝ způsob, jak pokračovat, starými kolejemi to nepůjde.).“

 

„Mám pro všechny jeden vzkaz: Ať to nevzdávají!“

 

Odpovídám(e): My se nevzdáme!

 

Za většinu režisérů,

Veronika Onheiserová