Výchozí bod

Studium umělecké školy je v mnohém specifické. Mimo jiné i v nárocích, které jsou na studenty kladeny. Hlavními jsou časová zátěž a fakt, že při práci musíme více či méně čerpat ze sebe, svých osobních prožitků, emocí. Jinými slovy vždycky v našem výtvoru bude větší či menší část nás samotných. V tomhle se studium neliší od praxe, která přichází po škole. Možná s tím rozdílem, že při studiu jde o jakousi přípravu na profesní život (nebo to si z celého procesu můžeme vzít). Jsme přímo či nepřímo vedeni k tomu se více poznávat, hledat si správnou míru pro nás. Kolik času do dané věci můžeme dát, a nakolik si dovolíme se s věcí ztotožnit a promítnout do ní své niterní sny, obavy i pocity.

Čím lépe známe sami sebe, své emoce a reakce, tím lépe jsme schopni určovat míru sebeangažování v dané situaci tak, aby to pro nás nebylo zničující. A na škole bychom měli mít možnost (a čas) na to, abychom se poznávali lépe.

Je diskutabilní, nakolik nám tohle škola může plošně poskytnout, když se i v rámci jednoho oboru výuka liší podle jednotlivých ateliérů, a v jaké míře to je na nás. A jestli se to vůbec dá korigovat „shora“, vedením školy.

Každopádně dobrým výchozím bodem pro zdravější a únosnější (trvalejší) fungování v rámci umělecké profese je to, že se poznáme, vytvoříme si svůj „vnitřní prostor“ a nastavíme si, jednak jeho hranice a jednak způsob chování ostatních lidí, které do něj pustíme. Aby nás to nezraňovalo, a abychom byli schopni používat své prožitky jako inspiraci nebo výchozí materiál pro tvorbu. A abychom měli místo, kam se můžeme stáhnout a být tam jen se sebou, když je to potřeba. „Vnitřní prostor“ je takovým naším domečkem, psychickým nehmotným domečkem, který je třeba opečovávat.

Kdy jít za profesionálem

Jsou ale situace, kdy na nás věci tvrdě doléhají a sami na to nestačíme. V takový moment přichází do hry otázka, jestli bychom neměli vyhledat pomoc profesionála. Jak ale poznáme, že teď už bychom za někým opravdu měli jít?

Žádná jednoduchá odpověď na to není, jak ostatně potvrdila i paní Hornová.
I přes to ale existují ukazatele, které nám mohou pomoci v rozhodování, kdy za profesionálem zajít:

• Pokud si delší dobu pohráváme s otázkou, jestli bychom za někým měli jít (profesionálové – terapeuti a psychologové nám mohou pomoci i s tím, jestli jejich pomoc potřebujeme, případně v jaké míře)
• Když máme problémy se spánkem (nejsme schopni usnout 2–3 noci po sobě)
• V momentě, kdy u sebe pozorujeme nezdravý způsob zacházení s jídlem
  (když jíme, ukájíme své emoce)
• Když nejsme ráno schopni fungovat (těžký pocit při vstávání, dlouhodobě špatná nálada, nechuť bez výrazného zlepšení nálady v průběhu dne)
• Při častém užívání alkoholu nebo drog (kdy si tím kompenzujeme nepříjemné stavy)

Je lepší případná drobná varování neignorovat. Z malých strašidel se můžou stát velcí strašáci.

Může se naskytnout i situace, kdy pozorujeme, že má problém někdo z našeho okolí. Tady je dobré hned na začátek zmínit, že pokud si dotyčný nebude chtít nechat pomoct, my ho svou vůlí nezlomíme. Můžeme s dotyčným mluvit, říct mu, že nás mrzí vidět, jak na tom je a že je s tím třeba něco dělat. Případně ho po jeho předchozím souhlasu můžeme doprovodit k profesionálovi.

I v tomhle je ale dobré si být vědom svých vlastních hranic a možností. Naše chuť pomoci někomu by neměla přerůst v to, že si z toho vytvoříme nějaký psychický problém sami. Také je dobré si držet hranici mezi tím, kdy situaci spoluprožívám s daným člověkem a kdy jeho problémy od sebe oddělím v zájmu zachování svého zdraví.

Tady je také dobré připomenout, že máme školní psycholožku, na kterou se i teď můžeme přes e-mail obrátit.

Psychická zátěž a JAMU

Jak už bylo naznačeno v úvodu, na JAMU jsou na studenty kladeny specifické požadavky. Často se tu pracuje s osobní výpovědí, s osobními emocemi. Takový vklad pro nás může mít důležitou hodnotu při sebepoznávání a tvorbě. Může se ale velmi snadno obrátit proti nám.

Tvůrčím prostředím se vytváří prostor pro sdílení našich osobních věcí. Dokonce je od nás aspoň základní vklad vyžadován. Je tu ale tenká hranice mezi tím, kdy to je obohacující a kdy destruktivní. Problém vzniká především v tom, když dochází k hodnocení umělecké práce (což samo o sobě je problematické téma a není na to kouzelná formulka, kterou by se všechno zázračně vyjasnilo). Pokud totiž při procesu tvorby čerpáme ze sebe
a z nějakých svých osobních témat, můžeme mít při hodnocení daného díla pocit, že ti druzí hodnotí nás. A nemusí to být jen pocit. Tahle hranice mezi uměleckým dílem a jeho autorem je křehká a vyžaduje citlivost ve vnímání dané věci. Je to tudíž problém obou stran. Autor by si měl nastavit hranice toho, co je ochotný dát do světa, aniž by ho to zraňovalo, a recipient si musí být vědomý toho, že hodnotí dílo, nikoliv autora.

Tohle by se mělo jednoznačně brát na vědomí při hodnocení jednotlivých školních výstupů. Jednou takovou cestou by podle pana děkana mohlo být zkoumání toho, jak daný student využil své „nástroje“ (ať už jde o tělo u herce, program na stříhání u studenta ATD nebo něco úplně jiného) podle jeho možností. Jde ale oddělovat řemeslo od náplně díla?

Zároveň je mezi umělci patrná tendence použít sebe a svůj život jako výchozí materiál k tvorbě. Je to zajímavý prostor, ze kterého můžou přijít podnětné impulzy a může nám to jako umělcům pomoci se v sobě lépe zorientovat, ale to jen pokud jsme schopni sebereflexe a pokud si uvědomujeme, jak naše problematické, tak i naše pozitivní stránky.

Toto sebeuvědomění nám umožňuje oddělovat případnou kritiku díla od nás jako osoby a zároveň je to pro nás jako tvůrce ukazatelem, kam ještě můžeme jít a kam už raději ne. Jinými slovy zdravá sebereflexe je základ.

JAMU jako škola má ale ještě další specifika, která je dobré si uvědomovat. Dalším výrazným je ztráta anonymity. JAMU je malá škola, kde se většina lidí zná jménem, zbytek se zná aspoň od pohledu nebo z doslechu. A to jak mezi pedagogy, tak i mezi studenty. Staví nás to všechny do situace, kdy je vytvořeno otevřené prostředí, kde se vytváří dojem, že je v pořádku sdílet a sdílet toho ze sebe hodně. Někdy tolik, že nás to může ve výsledku zraňovat a nedělat nám to dobře. S anonymitou je tu těžké udržet si i naše hranice „vnitřního prostoru“, toho, co sdílíme s ostatními a co si necháváme pro sebe.

A k tomu se váže i to, že JAMU vytváří velkou bublinu. JAMU je víc než život? Kvůli časovému obnosu, který ve škole všichni trávíme, a i kvůli náplni naší práce, jsme většinu času zase jen s jamáky. A může se snadno stát, že pokud si nepohlídáme balanc v našem životě a nenajdeme si čas, který budeme trávit mimo školu a s jinými lidmi než jamáky, může to v nás podpořit ve spojení ještě s dalšími aspekty studentského života (nedostatek spánku, alkohol) psychické problémy, které by se za jiných okolností nemusely rozběhnout.

Tohle všechno směřuje k tomu, že by mezi studenty i pedagogy mělo být zvýšené povědomí o psychohygieně, jejích základních principech a křehkosti nás všech. Je důležité si v životě nastavit balanc a nebát se říct si, kdy je toho na nás moc a kdy potřebujeme pomoci. Důležité je i vnímat a respektovat, že každý má ty své hranice někde jinde.

A protože žijeme v divných časech, padla i otázka, co dělat v karanténě, abychom se nezbláznili.

Co dělat v době sociálního izolace:

Ač je situace, jaká je, není dobré úplně vypadnout z rytmu návyků, práce, nějaké činnosti. Už jen kvůli tomu, abychom mysleli i na něco jiného než jen na pandemii, anebo proto, že jinak bychom naši práci prostě nestihli. Na druhou stranu je asi většina z nás v situaci, že nemůže pracovat, jak je zvyklá. Je pořád doma a vidí naživo jen velmi omezenou a neměnnou skupinu lidí. Proto je dobré, kromě zdravé životosprávy, si třeba určit i čas
na práci a čas na jiné věci/sebe a tento rozvrh držet. A pokud to je možné, určit si i konkrétní místo, kde se bude pracovat a nebude se tam dělat nic jiného.

Kontakt s druhými lidmi nejde plně nahradit skrze technologie, ale i tak je dobré zůstat ve spojení a aspoň touto formou mít možnost mluvit s přáteli, příbuznými, spolužáky. 

A i když se zdá, že toho máme hodně a práce neubývá, může tohle pro nás být čas, kdy se zastavíme, nadechneme a třeba se podíváme na věci zase z trochu jiného úhlu.

Psychické zdraví je citlivé téma. Je to ale také téma, se kterým bychom měli být obeznámeni a také se o něj na základní úrovni zajímali, protože se týká nás všech. Pojďme o tom tedy vést společný dialog, aby se mohla situace na škole někam posouvat, abychom mohli pracovat s problematickými místy výuky a proměňovat je, aby se mohly společně hledat odpovědi.

Záznam z diskuze zpracovala Eliška Houserová.

Jestliže potřebujete pomoc, nemějte strach a ozvěte se naší milé školní psycholožce Lucii Hornové na mail lucie.hornova@gmail.com