Bylo ráno, sedm hodin, David vstával.

Na rozdíl od jiných rán, dneska David vstával rád.

„Dej si ještě salát,“ pobízela ho matka při snídani. „Všichni snídají salát, měl bys taky. Je to dobré pro zdraví. A víš, jak často býváš nemocný.“

David přežvykoval zelené listy. Na mysli mu vytanula pěkná tlustá stračena na louce za elektrickým ohradníkem. Hořká chuť se rozlévala po jazyku.

Nevadilo mu to, protože se těšil. Porcelánové misky na stole měly obrázky šedých koťat s klubíčky vlny.

Bylo ráno, osm hodin, David se chystal do školy.

Donesl si brašnu do kuchyně.

„Nestavěj to na stůl. Určitě to bylo na zemi.“

Postavil brašnu ke dveřím.

„Vem si deštník, kdyby pršelo. Je osmdesáti procentní pravděpodobnost.“

Připomnělo mu to pořad Volejte věštci. Nazul si tenisky.

„Měl by sis vzít ty černé,“ ozvala se matka z kuchyně. „V nich vypadáš chytřeji.“

Nevadilo mu to, protože se těšil. Zrcadla byla naleštěná, domovní dveře byly dubové.

Bylo ráno, devět hodin, a David vyrážel do školy.

Vzal za mosaznou kliku.

V tom ucítil bolest v noze. „Uhni,“ kopla do něho mladší sestra u dveří a vzala si jeho bundu. Sestra zmizela venku. Nevadilo mu to, protože se těšil. Cesta do školy byla dlážděná obrovskými červenými vápencovými bloky.

Bylo dopoledne, deset hodin, David přišel do školy.

Posadil se do lavice ke spolužákům.

„Na dnešek se těším,“ řekl jim. Nikdo ho neposlouchal. Nevadilo mu to, protože se těšil. Přednášející dorazil se zpožděním, s rýmou a motýlkem těsně u krku. Dataprojektor byl zapnutý.

Bylo před polednem, jedenáct hodin. David se potkal na chodbě s kamarádem.

„Na dnešek se těším,“ řekl mu.

„Opravdu? Proč?“ zajímal se kamarád.

David z útrob brašny vytáhl přeložený leták.. „Přihlásil jsem se na Kurz manipulačních technik.“

„Tam jdeš, jo?“ vzal si kamarád pochybovačně červený leták s žlutým písmem. „Tak to hodně štěstí,“ řekl a odešel i s Davidovým letákem.

Nevadilo mu to, protože se těšil. Na stěně visel plakát popisující části mozku.

Bylo poledne, dvanáct hodin, David byl na přednášce Toxické látky v přírodě.

Dataprojektor byl rozbitý, a tak byl David vyvolán.

„Jak to, že vždycky nic nevíte. Všichni už to umí pozpátku. Dneska to nevidím na dobrou známku, Neumětelko.“ Učitel zapáchal, vysmíval se jeho příjmení a třída se bavila.

Nevadilo mu to, protože se těšil. Ven ze dveří třídy vedlo devět šedých schodů se zelenou reflexní páskou po krajích.

Bylo po poledni, jedna hodina, David šel na oběd.

„Přihlásil jsem se na Kurz manipulačních technik,“ povídá paní za vydávacím okýnkem.

Polévka byla přesolená, rýže nedovařená a maso tvrdé. Nevadilo mu to, protože se těšil. Ubrus měl žlutý flek.

Bylo odpoledne, dvě hodiny, David seděl na lavičce v parku.

Volná hodina, počasí hezké. „Přihlásil jsem se na Kurz manipulačních technik,“ povídá paní s hůlkou, která si vedle něj položila nákup. „Hrozně se tam těším.“

„Nemám peníze,“ povídá paní a při odchodu ho nevědomky praští holí. Nevadilo mu to, protože se těšil. Hnědý javorový list ležící na lavičce měl uprostřed díru.

Bylo odpoledne, tři hodiny, David se vrátil do školy.

„Good afternoon, everybody,“ pozdravila stařičká učitelka v bílé blůze lámanou angličtinou.

„How do you do?“ obrátila se na Davida.

„Skvěle, přihlásil jsem se na Kurz manipulačních technik,“ chopil se David příležitosti. „Je to kurz, který je schopný-“

„Na to jsem se neptala,“ přeměřila ho přísně zrakem se šedým zákalem přes tlusté brýle. „Na otázku How do you do, vždycky odpovíme How do you do. Nikoho doopravdy nezajímá, jak jste se měl,“ nenechala ho doříct větu. Nevadilo mu to, protože se těšil. Slunce svítilo do zbytečně rozsvícených zářivek.

Bylo pozdní odpoledne, čtyři hodiny, David měl rande.

Seděl na patníku, rýpal do z betonu trčícího zažloutlého křemene. Už dva autobusy přijely a odjely. Ona nikde. Nevadilo mu to, protože se těšil. Obloha byla zatažená.

Bylo před večerem, pět hodin, David čekal.

Třetí autobus zastavil a ona vystoupila.

„Sorry, zdržela jsem se s Markem,“ oznámila mezi jednotlivými žvýky žvýkačkou.

„Ahoj, hádej, co je nového.“

„Co?“ spravovala si zip na kabelce.

„Přihlásil jsem se na Kurz manipulačních technik. Hrozně se tam těším. Je to kurz, který je schopný naučit tě manipulovat s okolím a lidmi tak, abys byl úspěšný. Představ si to, až to použiju na matku. Nebo na sestru. Spolužáci jak mě budou poslouchat.“

„Jo,“ odvětila nepřítomně a pokukovala po hodinkách. „Hele, sorry, Davide. Musím jít. Jirka mě pozval do restaurace.“ Odešla.

Nevadilo mu to, protože se těšil. Na list pampelišky rostoucí mezi dlaždičkami dopadl plkanec vrabčáka letícího kolem.

Byl večer, šest hodin, David přišel na Kurz manipulačních technik.

David přišel radši dřív. Posadil se na železnou židli s modrým polstrováním.

„Toto místo je rezervované,“ povýšeně na něj štěkla mohutná zmalovaná blondýna v těsné kožené bundičce. Posadil se na železnou židli se zeleným polstrováním. Nevadilo mu to, protože se těšil. Na bočním stole byla bílá várnice s bílou kávou a chlebíčky s debrecínkou a bramborovým salátem.

Byl večer, sedm hodin, David se konečně dočkal.

Před shromážděné lidi předstoupil řečník v modré košili s kravatou a s portem.

„Vítejte na kurzu manipulačních technik,“ začal. David poznal, že je to tady. „Ještě nikdy jsem nepotkal tak úžasné publikum,“ pokračoval řečník. „Vím proč jste tady. Dneska si ukážeme jednu hlavní manipulační techniku. Člověk, když narazí na manipulátora, musí používat rozum, aby se mu ubránil. To zvládnete, jste snad rozumní lidé, ne? Prozradím vám, jak na ně. Jak přestat být manipulován. A naučím vás zpracovat lidi tak, aby to nepoznali. To všechno je možné, když zaplatíte účastnický poplatek 2 750 korun. Jak to tak vidím, jste přece rozumní, ne? Nechtěli byste po mně, abych se tu namáhal zadarmo, že ne?“

David zaplatil. Nevadilo mu to, protože se těšil. Bílá káva v bílé várnici na bočním stole vychladla a chlebíčky s debrecínkou a bramborovým salátem byly oschlé. Zespodu na židli byla přilepená růžová žvýkačka.