Jeho štace každé ráno začíná na minutu přesně, v pět hodin u spolužáka ze základní školy, který měl to štěstí, že na rozdíl od našeho hrdiny ukončil úspěšně základní vzdělání, a dokonce i složil maturitní zkoušku a začal podnikat zde na návsi v krámku se smíšeným zbožím. „Piveško Mirečku, piveško,“ koktá ze sebe a směňuje s Mirečkem prázdné láhve za plné v poměru 3:1. Přes čtyřicet let tu postává s fanoušky piva, kterým nedělá problém si kvůli své vášni ráno přivstat. Přes čtyřicet let byla všechna rána stejná, avšak nyní cítí nepříjemnou změnu. Změnu, kterou pocítil jen párkrát za život, a to poprvé, když skončil v osmé třídě s povinnou školní docházkou a nastoupil do zaměstnání, a poté, když mu zemřeli rodiče a zůstalo mu po nich jen pár gramofonových desek s francouzskými šansony, jež si každý večer po flámu s dětinskou radostí přehrává ve svém pokoji.
„Co se tak ksichtíš Zdeni, vždyť ty na rozdíl od nás nemusíš valit hned do rachoty a můžeš si tu kliďánko bumbat celej den,“ nechal se slyšet jeden ze Zdeňkových bývalých kolegů z práce, kteří se to ráno sešli před krámem.
„Mmm, kua, pachy, já nemám pachy kua,“ vztekal se náš dekadentní hrdina, podobný svým vzhledem spíše mexickému emigrantovi než moravskému domorodci, poté našpulil rty a pokračoval: „Půůč dvackůů…“ Všichni se ho snažili ignorovat. Zdenda ale pořád nekompromisně naléhal. Snažili se tedy odvést konverzaci jinam: „Hele máš na sobě ještě pořád ty pochcaný kalhoty ze včerejška?“ Všichni zúčastnění si rázem vybavili včerejší odpoledne před hospodou, kde se Mexičan opíral o strom a snažil se močit: „Čiju už? Čiju už?“ Poté zjistil, že si zapomněl rozepnout kalhoty, to mu však nebránilo pokračovat ve zběsilý vesnický pařbě. Odvezli ho až kolem půlnoci v kotouči, jak prince na bílém koni, když hospodskej zjistil, že se posral a ostatní štamgasti opouštějí lokál kvůli totálně fekálnímu zápachu.
Posměváčci se naštěstí odtrousili do roboty, stejně vědí hovno o tom, co se Zdeňkovi honí hlavou, a náš romantický hrdina za zbylé drobné kupuje mléčnou čokoládu pro svou milou, která rovněž přes čtyřicet let každé ráno v sámošce nakupuje pečivo. „Dej mi pokoj tyvoe, dneska nemám náladu!“ ozývalo se z úst nedobytné ženy, která byla až moc hrdá na to, aby si začala s takovým ochlastou, o němž si děti myslí, že mluví cizí řečí. „Nebuď káva, Ljubo,“ naléhá vůl. Ženská nakonec svolí a čokoládu bez díku přijímá, platí a odchází.
Zdenda stojí před obchůdkem zase sám. Není ale tak sám jako jeho spolužák ze základní školy, ne ten Mirek ze sámošky, támhle ten, co píše něco na sklo obecní vývěsky. Zdeněk se už dostal zcela do jiné dimenze alkoholismu, všechny dny jsou stejné, všechny mu splývají, pamatuje si však až obdivuhodně veškeré detaily z dětství.
„Ten debil profesůrek dycky něco někam čmáral, umělec, kokot toe,“ hlasitě monologuje.
„Mmm, dycky, mm, dycky si myslel, že je něco víc, kua, kokot.“ Jeho slova pohoršují kolemjdoucí a čtenář to nejspíš klade za vinu zášti či něčemu abstraktnějšímu. Ovšem nesuďte našeho hrdinu podle slovní zásoby. Tento Zdeňkův grafomanský spolužák, přezdívaný profesor, za školních let nechtěně aplikoval psychický automatismus ve všech písemkách a rovněž skončil vzdělání osmou třídou. S oblibou trénoval své písmo na sešitu spolusedícího, a tím sousedem nebyl nikdo jiný než Zdenda. Profesorem vytvořené slovní spojení, které si ihned osvojili všichni prostoduší jedinci – Zdeník buzík – našemu hrdinovi doutnalo od dětství v duši a chystalo se každou chvíli vybouchnout a odhalit tak své nitro, ve kterém žádný buzík není.
Především se to snažil dokázat sám sobě tím, že klovne Ljubu, svoji lásku z dětství. Bohužel jeho slovní zásoba úspěšně odrazovala veškeré lidské bytosti. Sub specie aeternitatis byl Zdeník vychlastanej ochlasta, co si vychlastal mozek, že z toho zapomněl normálně artikulovat a vytvořil tak zcela nový idiolekt, kterému mnohdy nerozuměli ani jeho kumpáni.
„Kua, kačit, kačit musím, to budó pachy pak, jojo,“ mudrcuje Zdenda v pravé poledne čekající na ešus s jídlem u místní školní kuchyně.
„Mmm, jojo, Věja, ta má pachy, ta má piveček kua,“ mudrcuje Zdenda čekající před obchodem u Věry, než ve tři otevře po polední pauze.
Když na něj však člověk nahlížel jinak a jednal s ním ve vší slušnosti, jeho přízvuk, rétorika i výběr slov nabraly zcela jiných rozměrů. Ten na všechny protivnej dědek Zdeník byl najednou hotové usmívající se zlatíčko. Dokonce během hovoru nepoužil žádné sprosté slovo.
Jsou asi tři hodiny odpoledne a kolem obchodu u Věry se schází hlouček fanoušků piva, kteří zrovna přijeli takříkajíc z fachu. Zdeník celý den nejedl, přesto mění jídlo z ešusu za lahváče a utahuje si pásek u kalhot, jež jsou od včerejška ještě cítit močí. Přes čtyřicet let se tu schází se svými vrstevníky, kteří mají to štěstí a vypadají alespoň o deset let mladší než on. Je to tím, že ten alkáč prodělal pár hezkých nemocí, které ho připravily o vzhled a pochopitelně i o zdraví, alespoň už pobírá důchod a nemusí kačit, říká si.
„Kdo to je kua, hmm?“ táže se Pepina jednoho z pivařů a ukazuje na právě příchozího cizince. „Jo tohle, jo? No to je, Zdeni, můj kamarád z Prahy, on bejval hrozně blbej a tak teď skončil tady a začal chlastat, teda on už chlastal tam v Prahé, ale to je jedno, menuje se Kára.“
„Mm, mm, Jiží tyvoe?“
„Ne ne, to je někdo uplně jinej tohle je pan otec Honza Kára.“ „Kua, vždyť ten už nežije, nejsu debil Pepi.“
„No jo, to máš pravdu, já ho zas tak moc neznám, on se mnou jenom přijel autobusem veš?“ „Hele ty, co ty seš teda zač?“ táže se zdvořile Pepík, kterej chce s každým vyjít, nově příchozího. Cizinec zarostlý stříbrnými vousy právě típl cigárko a povídá: „Nebudete tomu chlapci věřit, ale menuji se Henry Chinaski a přijel jsem sem z JŮ-ES-EJ, abych omrkl jednoho týpka, kterej si nechává říkat profesor. Je tak vyšinutej, že ho chci obsadit do mýho novýho filmu, ke kterýmu teď píšu scénař.“
„Půůč dvackůů Číňanský,“ žadoní Zdeněk. „Ignoruj ho,“ radí Henrymu jeden z pivařů. Henry si radu k srdci nebere a podává Zdeňkovi drobné na dalšího lahváče.
„To je boec, ten Číňansky, to je boec.“
„Myslíš toho vola, co má před barákem ten strašnej svinčík?“ pokládá otázku Pepík.
„Jo, to bude asi von, doslechl jsem se, že před barákem prodává vše, co doma najde, aby vytřískal nějaký prachy na chlast, a plot mu zdobí cedule s různejma obchodníma návrhama, vtipama a výhružkama místním.“
„Vtipama, to určitě. Za chvilu tu bude a uvidíš, jak se za ním bude prášit, už nás tady všechny vysírá.“ Sotva to stačil Pepík doříct, profesorovo kolo zaparkovalo ve stojanu poblíž pivařského kroužku a profesor vklouzl do obchodu. A sotva si to všichni zúčastnění uvědomili, vyběhla z obchodu Věra se svým manželem a hnali profesora z prodejny. Zdeník se pousmál a něco si pro sebe snad i zamumlal. Věděl, že se mu čas krátí, ale do večera ještě určitě vydrží.
Parta se se Zdeňkem pomalu po pár hodinách přesunula do hospody, kde přes čtyřicet let každý večer svou štaci zakončoval. Když pivní láhve vystřídali malí panáčci, rozhodl se náš hrdina na pokraji smrti vykonat poslední věc, která ho celý život jako Atlasa zatěžkávala. Chtěl už ze sebe shodit tu tíživou váhu nebes. Ujistil se, zdali se také profesor dostavil na své obvyklé místo v hostinci, odkud ještě nebyl vypuzen. Hraje šachy s místním Turatim. Výborně, to ho zaměstná. Poté se Zdeník jako zběh nenápadně vytrácí z putyky a putuje nocí až k profesorově domu.
Měsíční svit náramně osvětluje všechen ten nepořádek, jež se profesor snaží naivně prodat a zaplatit tak faktury za elektřinu. Tu vidíme vyskládána jízdní kola, která ještě pamatují samotného císař pána, tu zas nafukovací pannu a hned krůček od ní elegantně postává přenádherný starožitný nábytek, jež se tváří jako by se ho tento sociální agregát netýkal. Vedle nábytku lze rovněž spatřit sbírku hasičských helem, pálky na tenis, kolo od traktoru a různé harampádí. Toto vše jest, drahý čtenáři, lemováno plotem, který odděluje obecní pozemek (pořádek) od profesorova soukromého pozemku (chaos). Náš tragický hrdina neváhá a dává se do díla. Má šílenou radost. Má šíleně dětinskou radost. Stává se znovu dítětem, žákem tamní vícetřídky. Dokonce se začíná i usmívat. A už se i směje a pobrukuje si svůj oblíbený francouzský šanson, kterému nerozumí ani za mák. Chvíle ticha. Dílo je dokonáno. Atlas odhazuje tíživou oblohu ze svých beder. Profesor – anální otvor. Jo, jo, Zdeník si dal hodně záležet, aby neudělal žádnou pravopisnou chybu. Vymýšlel to už od chvíle, kdy se probudil a zjistil, že brzy zemře. Co byste dělal Vy, čtenáři, kdybyste zjistil, že tento den je Váš poslední? Než najdete odpověď, tak se prozpěvující Zdeník vrátí domů, do svého pokoje. Rozsvěcuje, zapíná gramofon, ulehá. Z pokoje se line zpěv: „Non, rien de rien. Non, je ne regrette rien. C’est payé, balayé, oublié. Je me fous du passé…“ a Zdeník spokojeně usíná.