„Umělci vytvořili svá nejkrásnější díla tehdy, když byli hladoví.“ Podívám se na fotku autora výroku a přemýšlím, jestli si nechal narůst panděro kvůli efektivitě a věrohodnosti jeho slov. Nejsem ale povrchní, a tak se do toho vrhám. Chtě nechtě, je to zajímavá teze.

V pátek si tedy dávám poslední večeři. A potom? Tvrdá askeze až do nedělního odpoledne. Žádné jídlo, nesmím ani sladký pití. Dal si snad Balzac u psaní decku kofoly? Ne! Takže si kromě vody povoluju jenom kafe. To prý Honoré pil. A hodně.

Následuju jeho příklad celou sobotu. Lungo, espresso, překapávaná káva. A taky neděli. Překapávaná káva, espresso, lungo. Kolem oběda začínám vidět před očima barevný mžitky. Asi inspirace, řeknu si. „Asi vysokej tlak,“ řekne můj lékařský dozor a vytrhne mi pátý šálek kávy z ruky.

Tři hodiny odpoledne. Sedím nad prázdným papírem. Jsem teď bez kávy a evidentně i bez inspirace. A taky už víc než čtyřicet hodin bez jídla. Myšlenky mi skáčou jedna přes druhou, všechny je ale přebije ta nejdůležitější. Až to dopíšu, dám si čokoládu. Nebo ne, dám si špagety. A pak čokoládu.

Vrhám se do práce. Mám napsat povídku o nemocném člověku, který pozoruje dění za oknem.

Za hlavní postavu si volím dementní stařenku, s příčetným člověkem se teď prostě neshodneme.

Ale co bude dělat? Posadila bych ji do restaurace, aby mohla sledovat výrobu sushi takovým tím proskleným okýnkem. Zkontroluju zadání povídky. Ne, musí sedět ve druhém patře svého bytu.

Začnu tedy popisem jejího pokoje. Křeslo, okno, konferenční stolek, na něm káva. A vedle hrníčku talířek s vanilkovými rohlíčky, věnečky a lineckým. Taky mlíko a cukr, přece ji nenechám pít černý kafe. Než se naděju, naskládám na stolek menu o pěti chodech. Sakra. Skrouhnu svoje choutky na minimum a pokračuju druhým odstavcem. Chvíli ještě popisuju přípravu snídaně, ale potom nechám stařenku vyhlédnout z okna.

A to teprve začíná pravý umění! Mžitky z rána se vrací a tancují za oknem paneláku. Chudák stará je z toho celá zmatená. Chvíli mžourá ven a chvilku sama do sebe. Třepou se jí ruce, ani jí do nich nemůžu dát hrníček. Neví, kde se stala chyba, proč je tak zmatená. Nemám dost prostoru na to jí vysvětlit, že je to volbami v roce 2018.

Povídka dokončena. Poslední odstavec mi přijde lehce bizarní, ale už je uvařená večeře a já ztrácím veškerou vůli ke psaní. Odesílám svůj text kolegům scenáristům a prosím je o zpětnou vazbu.

„Je to hodně minimalistické. Některým větám nerozumím, ale to může být můj osobní problém.“

Znovu po sobě pročítám celý text. Nebude to jenom osobní problém.

„Měla jsem hodně problém se v tom orientovat, ale myslím, že se v tom nikdo orientovat nemá. Taková ta nemoc prostě je a tohle je její skvělé popsání.“

Plácám se po ramenou, že jsme si s dementní stařenkou tak pěkně padly do noty.

„V poslední větě je několik silných prvků“

Znovu to přelétnu. Jo, kávový filtr s malinovkou je asi hodně silný prvek.

„Našel jsem tři gramatické chyby.“

Hm… alespoň pro jednou mám výmluvu.

„Příběh by si zasloužil rozvinout.“

Na úkor mé večeře? Zase nejsem sebevrah.

Závěr? Nechť si čtenář vyvodí z následující povídky.

Stařičká

Sedí v křesle u okna, v ruce má hrníček s kávou, vedle na konferenčním stolku leží talíř s vanilkovými rohlíčky. Je ráno, je krásně, je připravená do dalšího dne. Má dneska spoustu práce, musí zamrazit špenát, zajít na hřbitov a do krámu, uklidit chodbičku pod schody. Už se na ni nedá dívat a přece ji každý host vidí hned po příchodu.

Hodiny ukazují kolem sedmé, za chvilku vstane manžel a bude chtít snídani. Co má rád, co on má rád? Vždycky si dával řízky se zelím. Je víkend? Neděle, určitě je neděle, to se nebude zlobit, když budou jenom lívance. Zlý on není, to ne. Mouka, vajíčka, mlíko. Mlíko musí ohřát, jinak udělá v lívancích hrudky. A hrudky by ho rozzuřily.

Přeběhne k další myšlence. Marek. Musí zavolat Marečkovi. Má takový špatný pocit uvnitř, něco se mu určitě stalo, něco špatného. Sáhne do kapsy u svetru, vytáhne mobil a vytočí číslo.

„Voláte do sítě jiného operátora…“

Zarazí se. Ten hlas zná. Ozývá se pokaždé, když volá. Zatím ani jednou nevynechal. Musí ji sledovat.

V sedě se otáčí po místnosti. Napravo není. Nalevo taky ne. Nohama kopne pod sebe. I pod křeslem je prázdno.

„Hovor vás bude stát…“

Něco chce, vyděrač. Nekřičí na ni, jenom prázdně oznamuje, že jediný, kraťoučký hovor bude něco stát.

„Jako volání do jiné sítě…“

Přichytne se záclonky na boku okna, poposedne blíž a vyhlédne na ulici. Tam stojí. Je otočený zády, ale ona rozeznává mobil přiložený u ucha a nádechy mezi jednotlivými slovy.

„Podle vašeho tarifu.“

Jak to, že si ho nevšimla dřív? Opatrně vstane. Jednou rukou se přidržuje nařasené látky, druhou dopadne na kličku u okna a silou vlastní váhy jí otočí. Trhne k sobě, trochu se zakymácí a nakonec přepadne zpátky do sedu.

„Ty hajzle! Já nic nemám! Tak mě nech mluvit s mým vnukem!“ křičí na něj z křesla.

Muž se na ni otočí a pomalými pohyby si mobil oddaluje od hlavy. Ruka mu podél těla spíš padá, než že by jí vědomě pohyboval. A už má obrazovku před očima. Chvíli na ni kouká, ale pak zvedne hlavu a zaměří pohled na okno nad sebou. Jeden loket si opírá o bok a celý se tím gestem pokroutil, propadl.

Stařičká si přiloží sluchátko zpátky k uchu. Slyší jenom ostré pravidelné pípání. Teď se cizinec narovnal a míří pryč od ní. Jeho kroky jdou v rytmu pípání. Píp. Krok. Píp. Krok.

Muž po pár krocích zmizí za rohem, ale pípání pokračuje. Je jako odpočítávání. Rozbrečí se.

„Drž už hubu!“

„Prosím?“

Cizí, hluboký hlas. Je však rozdílný od toho prvního. Přestane vzlykat. Dá si ruku přes nos a pusu, aby nebylo nic slyšet. Mysli, mysli přece. A najednou – všechno dává smysl.

„Vy máte Marečka?“

„Marečka?“

„Nechte ho jít. Prosím Vás, nechte ho jít.“

„Asi si mě s někým..“

„Dám Vám peníze, jenom ho nechte jít.“

„Já Vám to teď položím madam. Asi máte špatné číslo.“

A znovu odpočet. Ale rychlejší. Rychleji není nikdy dobře, věci by se měly dělat pomalu.

Musí zavolat znovu, aby ho odtamtud dostala. Možná to není pípání ani počítadlo, možná je to volání o pomoc a Marek ji volá, vězní ho muž a mučí hrubý hlas.

„Voláte do sítě jiného operátora…“

Sítě, sítě. Představuje si malé bezbranné tělíčko svázané v chuchvalci lan.

„Hovor Vás bude stát jako volání do jiné sítě…“

Mají víc sítí, v nich víc jejích dětí a každé vězní jinde.

„Podle vašeho tarifu.“

A zase pípání, teď volají všechny naráz.

„Bábi?“ Ticho.

„Marku, Marečku! Nemluv se mnou, vůbec nemluv, já nevím, co by ti ještě mohli udělat.“ Znovu se rozvzlyká. Co je teď správně? Věznitelé se najednou objevili vedle ní a křičí jí přímo do tváře „Vás bude stát, Vás bude stát!“

„Já ti dám mámu, jo?“

„Volání do jiné sítě! To nemůžeš!“

„Babi?“

Nenechá ho to udělat, nesmí se zamotat ještě víc. Otevře okno a hodí mobil ven. Už se nekontroluje, potřebuje dostat hlasy pryč od sebe. Zacpe si uši rukama, ale to nepomáhá. Buší do okenního rámu, do břicha, do nohou. Je vyčerpaná, je strašně vyčerpaná. Třeba když usne, uspí i hlas, uspí i muže. Spánek léčí. Schová hlavu do klína, pohupuje se a zpívá sama sobě ukolébavku. „Hajej můj andílku, hajej a spi, matička kolíbá děťátko svý…“

O dvě hodiny později sedí klidná na invalidním vozíku u okna, v ruce má hrníček s kávovým filtrem zalitým malinovou minerálkou a vedle na konferenčním stolku plesniví rohlíky s marmeládou. Měla dneska jediný úkol, vzít si svoje léky.