22. 7. 2020 | Koncepty

Odrazy minulosti:
Hugo a Václav

WiNCi

Bylo krátce po jedenácté a myšlenkami jsem se pomalu přenášel na chatu. Při pátku to nebylo nic netypického, ale dnes to byly myšlenky obzvlášť příjemné, protože celý proběhlý týden mi dal pořádně zabrat. Šedesátá léta pro mě nabraly vysoké otáčky hned od samého počátku a mé povýšení je toho jasným důkazem.

Tento týden jsem se začal zabydlovat ve své nové kanceláři, kterou mi konečně vyklidil bývalý šéf činohry, Otomar Krejča. Myslím, že nyní už si můžu otevřeně přiznat, že za jeho pádem a mým vzestupem stojí velkou měrou vrcholná politika. Čechovovský repertoár praktikovaný Stanislavského metodou zkrátka nedokáže k divákovi promlouvat tak jasně, jako to funguje například v Brně. Krejča se nebyl ochoten svého přesvědčení vzdát, a tak jsem byl povolán já, abych i do Prahy přivedl epické divadlo Bertolda Brechta upravené pro účely naší ideologie. Lidé se v divadle musejí především vzdělávat a prožitek je až druhořadým prvkem.
Zrovna jsem se snažil rozvzpomenout, kam jsem měl s Markétou vyrazit na oběd, když mé dumání, doprovázené harmonickým kručením v břiše, přerušilo zaklepání na dveře kanceláře. Zapomněl jsem snad na nějakou schůzku? Bylo 11:25. „Dále,“ vypadlo ze mě reflexivně. Dveře se pomalu a nejistě otevřely a z nich vykouknul mladík s moudrýma očima a velmi upraveným vzhledem. „Dobrý den,“ řekl rozhlížejíc se po mé, stále ještě neuklizené kanceláři. V rozích se mi povalovaly krabice a jeho zkoumavý pohled mne trochu znejistil. Na projevu jsem to však nedal znát a pozdravení mu opětoval. „Dobrý den, soudruhu. Můžu vám nějak pomoct?“ Na slůvko soudruh jsem dal patřičný důraz, protože v mladíkově pozdravení mi jaksi scházelo. Nezdálo se však, že by na to nějak významně zareagoval.
„Ano, prosím, pokud máte chvilku.“
„Ale jistě, posaďte se,“ jeho pohyby byly trochu prkenné, ale nedokázal jsem určit, jestli je to z nervozity nebo je to jeho typická motorika. Židle pro hosta jsem měl trochu dál od svého stolu, takže jsem díky tomu mohl pozorovat celou jeho postavu. Dlaně si po usednutí složil do klína a nohy přitiskl těsně k sobě. Oblečení měl poměrně sváteční, oblek uhlazený, ale nohavice mu po usednutí povyskočily až nad kotníky. Odhalily tak krátké ponožky, které v tomto jarním počasí byly logickou volbou. „Tak povídejte, s čím jste za mnou přišel,“ dlaně jsem semknul do sebe a položil je na stůl, „máte celkem štěstí, že mám zrovna volnou chvilku, jinak je tady zařizování až nad hlavu.“
„To věřím. O vašem novém jmenování jsem se doslechl, takže si dokážu představit, že se změnou působiště budete mít mnoho starostí,“ pousmál se mladík, „nicméně má návštěva s tím vlastně celkem souvisí.“
„To mě zajímá, tak tedy k věci, soudruhu,“ opětoval jsem úsměv.
„Víte, chtěl bych se ucházet o práci v divadle.“ Bylo znát, že si můj host není jistý reakcí, která by mohla na tento požadavek následovat. Jakmile ale na mé tváři nepozoroval hněv či trpkost, viditelně se uvolnil.
„Je pravda, že budeme nějakou posilu potřebovat. Jakou pozici byste si ale představoval?“
„Miluju divadlo, takže jsem ochotný pracovat na mnoha postech.“
„A konkrétněji?“
„Nejraději bych psal hry,“ řekl host a nehnul přitom ani brvou.
„To ale není tak jednoduché, jak se může zdát,“ odpověděl jsem trochu s humorem, „psaní není pro každého.“ Pomyslel jsem při tom na patosní tvorbu divadla SEMAFOR, která byla trnem v oku snad každého uvědomělého komunisty. Jejich neustálé balancování na hraně západní propagandy bylo na míle daleko od toho, jak jsem si já osobně představoval ideální proletářskou tvorbu. „Máte vůbec nějaké zkušenosti?“
„Žádnou mou hru ještě nikdo na velké scéně neuvedl. Ale něco málo už jsem napsal a jedna z her už je podle mě připravená k uvedení.“
„Jedna hra autora nedělá.“ Odvětil jsem pobaveně a cynicky. „Jaké máte vzdělání, mohu-li se zeptat?“
„Studoval jsem ekonomickou fakultu ČVUT.“
„Takže inženýr.“
„To bohužel ne, studium jsem nedokončil.“ Host se pousmál, ale nebyl to ten nesmělý úsměv, kterým by dal najevo pocit selhání. Spíše vypadal, jako by si již dřív sám uvědomil, že jeho cesta vede jinudy. „Asi pro mě technická specializace není to pravé.“
„Co tedy děláte, mohu-li se zeptat?“
„Jsem technikem v Divadle Na zábradlí. Dělám tam téměř od jeho založení.“ Což mohlo být maximálně pět let, protože i tato scéna patřila, společně s již zmíněným SEMAFORem a Studiem Y, do nové vlny českých divadel. Špitá se navíc něco ještě o jakémsi samozvaném Činoherním klubu, který by měl vzniknout – jako by snad činohra neexistovala nikde jinde… O těchto projektech každopádně panovala všeobecná skepse. Já osobně bych si práci v těchto institucích nedokázal představit. Jejich urputné pokusy o vývoj divadla a můj konzervatismus se zkrátka nepotkávali. Bylo mi tedy divné, proč někdo z jejich řad zavítal do mé kanceláře.
„Proč se tedy o uvedení své hry neucházíte tam?“
„Myslím si, že by povahu této inscenace mělo pocítit co nejširší publikum. Dle mého přesvědčení by ses na ni měl kouknout i ty, Hugo.“ Až nyní jsem si všiml, že ze mě celou tu dobu host nespustil zrak a taky se mi zdálo, že za celou dobu snad ani jednou nemrknul.
„Prosím? Jaký Hugo? To mluvíte se mnou?“ nenadálé tykání mě trochu vyvedlo z míry a pocítil jsem mírný nával hněvu kombinovaný s neklidem, který ve mně vzbuzoval mladíkův bodavý pohled. „Já nejsem žádný Hugo, soudruhu!“
„Možná ne a možná taky ano.“ Tykací chvilka pominula a spolu s ní se uvolnil i mladíkův obličej. Najednou se vypařilo i dusno, které se začalo vkrádat do místnosti. „Všechno záleží na úhlu pohledu,“ pousmál se, „všechno je relativní.“ Rozpřáhl ruce do gesta, v němž odhalil své dlaně jako kdyby v nich třímal obří vázu. Poté je složil zpět na opěradla židle.
Chvíle ticha, která následovala, mi přišla absolutně vhod. Uvelebil jsem se lépe v křesle a přemítal nad podivností této návštěvy. Ač mi to přišlo jako věčnost, hodiny se posunuly jen o pět minut. Kručení břicha mezitím utichlo a já jsem zapomněl na jakékoli víkendové plány. Nyní jsem se jen snažil přijít na to, proč mám tak podivný pocit z přítomnosti této osoby. Možná to bylo přepracovaností. Každopádně jsem chtěl mít to setkání co nejrychleji za sebou a místo toho rozebírat dochucenost oběda a stav počasí s Markétou.
„Ani jste mi neřekl své jméno.“
„A záleží na něm? Není přece podstatnější, co si neseme v nitru, než jak nás nazývají lidé na povrchu?“ Na tyto metafyzické úvahy jsem byl obzvlášť alergický. Pocítil jsem okamžitou potřebu mladíka srovnat do latě.
„To by snad stač…,“ ani jsem nedořekl větu a ozvalo se zaklepání na dveře. „Co je?!“ Dveře se otevřely. Chvíli zely prázdnotou. Poté zpovzdálí zazněl rezignovaný hlas Markéty, mé sekretářky.
„Omlouvám se, ale nedal se odbýt.“ V tu chvíli do mých širokých křídlových dveří vstoupil osel. Zahýkal na pozdrav a postavil se do rohu místnosti. Dveře se zabouchly.
„Kde jsme to skončili?“ otázal jsem se mladíka.
„Říkal jsem, že podstatnější než povrch, je nitro. Funguje to tak dle mého přesvědčení i na divadle. Vy byste rád tvořil něco jako divadelní přednášky, při kterých budete divákům vtloukávat do hlavy propagandu komunistické strany. Já vám ale nabízím skutečnou hodnotu.“ V tomto momentu se host postavil a vykročil směrem k oslu, který se mezitím začal občerstvovat listy fíkovníku. „Divák má přijít do budovy za cílem uměleckého požitku. Když někdo touží po komunistickém patosu, stačí když si zapne televizor a zhlédne projev Antonína Novotného či někoho z jeho sovětských soudruhů.“ Na poslední slůvko dal silný důraz a významně při tom hladil osla po kštici.
„To by stačilo!“ vybuchl jsem a postavil se. „Tady jste na půdě Národního divadla. Tady platí pravidla vládnoucí strany. Pokud s těmito kontrarevolucionářskými řečmi nepřestanete, nechám vás vyvést státní bezpečností ven!“
Ani můj nenadálý výlev nevyvedl hosta z míry a s chladným klidem poodstoupil od osla, upravil si sako a složil dlaně na prsou. „Zdá se, že je pravda, co se o vás říká,“ sklonil pohled ke svým špičkám, „myslím tedy, že naše setkání nemá cenu nadále prodlužovat.“ Podřepnul a začal si kapesníkem čistit špičku levé boty, kterou před pár okamžiky nechtěně nabral exkrement, kterým druhý nezvaný host stihl potřísnit koberec.
Postavil se, udělal pár kroků směrem k oslu a natáhl k němu špinavý kapesník. Šedivý lichokopytník nepoznal rozdíl mezi fíkovníkem a plátěným kapesníkem, a tak brzy přežvykoval části svého vlastního výtvoru. Mladík jej pozoroval s rukou ještě nataženou. „Takhle by ti to vyhovovalo, Hugo? Nastavíš kapesník a soudruzi jej zvesela zkonzumují.“ Uchechtnul se, jako kdyby mu to přišlo absurdní. Já stál opařený, neschopen reakce.
„Nejsem Hugo,“ hlesnul jsem.
„Kdo ví, kdo ví… Pravda stejně vyjde najevo a zvítězí.“
Bylo 12:30. Probudil jsem se na svém pracovním stole. Pravá ruka, kterou jsem si podpíral hlavu, mi zdřevěněla a po uvolnění mi začaly konečky prstů mravenčit. Pod ní ležela zpráva, jejíž inkoust se mi částečně otiskl na kůži. Týkala se Divadla Na zábradlí. V prosinci tam prý uvedou hru nějakého nového dramatika. Zahradní slavnost od Václava Havla. Něco mi říká, že o tomhle mladíkovi ještě uslyšíme…

Seriál: Odrazy minulosti

„Má-li nás co zajímati, musíme v tom vždy spatřovati sebe.“
– Karel Hugo Hilar

Živá minulost – nepřerušená kontinuita událostí, které se postupně vpíjí jedna do druhé, jejichž dávné odlesky můžeme spatřovat dnes a denně. Minulost k nám promlouvá, žije v nás. V pětidenním seriálu Odrazy minulosti si představíme vybrané eseje, dopisy a zamyšlení, které se ohlíží zpátky do historie a na pravdu nahlíží jako kdyby skrz zrcadlo – její skutečný obraz je nám už vzdálený, zbývá nám jen její jaksi pokroucený odraz, který je navíc filtrován skrz nás samé, neodmyslitelně se do něj vtiskujeme.

Autoři jsou studenti 2. ročníků rozličných oborů Divadelní fakulty JAMU, kteří dostali za úkol k uzavření předmětu „Dějiny českého divadla“ kreativní formou zpracovat jim blízké téma z divadelních dějin 2. poloviny 20. století a najít tak paralelu s přítomností.