…zeptal, protože ho považuji za génia, ale ne pro svou schopnost pracovat skrz slova, ale kvůli způsobu, jak nazírá na svět a proplétá slova a svět v pohledu, který rozumí souvislostem v lidské duši a tenkým nitkám, které propojují lidi a lidem, kteří pak tvoří společnost.
Rád si sám sebe představuji, buď jako jednoho z Pátečníků, jak schovávám sklenku červeného, když přichází prezident a mohu s těmito intelektuály rozebírat všemožné, a především filosofické otázky, anebo z opačného spektra, jako mladého muže, kterému divoce svítí oči, a který ví, že je mladý, nezastavitelný a že mu patří svět, alespoň v tento moment. Při čtení Obyčejného života jsem hluboce nazíral do sebe a přemýšlel jsem nad různými nemožnými a nevšedními momenty, které ale tkaly můj život a viděl jsem sebe tak, jako kdyby mě viděl druhý člověk a ten člověk mi rozuměl a znal mě. Rád si sám sebe představuji, jak s ním probírám tehdejší dobu a naši současnou, ale především to, co se skrývá v člověku, abych i lépe poznal sebe.
Sedám si ke stolu a ptám se. Koho? Čapka. Jeho odrazu ve mně, který ve mne zůstal po našem setkání.
Poznání pravdy a samotná existence pravdy. Co je esencí pravdy? Pokud absolutní pravda neexistuje, co člověka osvobozuje nebo může osvobodit? Od čeho? Iluze, klamu, falešné jistoty…
Pokud absolutní pravda existuje, jak ji můžeme alespoň částečně poznávat?
Obyčejný život vlastně tak obyčejný není, má v sobě ukryt spoustu příběhů. Proč nejsme inspirováni vlastními příběhy, ale inspiraci hledáme u druhých (neobyčejných životech)?
Obyčejné životy vlastně neexistují, ale existují neobyčejní lidé? Které lidi byste považoval za neobyčejné nebo nejvíc neobyčejné, a proč? Co je odlišuje?
Žil jste v době, kdy pokrok vědy byl veliký, přesto v dnešní době je suma znalostí ve všemožných oborech a oblastech vědy mnohonásobně větší a každou sekundou se hranice nepoznatelného a neznámého zmenšuje. Jaké objevy, směry pokroků byste se obával nejvíc? Objevů v oborů nanotechnologií, genetického inženýrství, dobývání vesmíru nebo rozšiřování možností kyberprostoru?
Jakou vlastnost v sobě musíme jako lidstvo rozvíjet, abychom se pokroku nemuseli bát?
Proč je v člověku touha vládnout nad druhými? Protože se člověk málokdy cítí mocný a silný, bez toho, aniž by ovládal druhé?
Proč se v nás objevuje tato „patouha“, co je původní příčina?
Pokud je vědomí vlastností hmoty, myslíte si, že by opravdu mohl vzniknout cit mezi roboty, pokud by jejich procesory byly natolik sofistikované jako naše mozky?
A nebylo by to šílené?
Co je člověk?
Jsme blízko době, kdy lidé zapomenou, co znamená milovat, co znamená žít a obětovat se směrem k druhým? A vymře člověk? Kdo ho nahradí, pokud vůbec někdo? Stroje, algoritmy, lidoopi? Je člověk člověkem víc, když si uvědomuje/má víc svobodné vůle, schopnosti rozhodnout se, aby v něčem z něho trochu umřelo, aby to v druhém člověku mohlo žít? Ale ne z pudu, naučeného chování, ale skrz svobodné rozhodnutí.
Co je esencí člověka a lidské duše?
Co jsou v dnešní době továrny na absolutno?
Byla pro Vás citlivost dar nebo prokletí? V kterých obdobích života?
Která z postav je vám nejbližší, která z postav jste nejvíc Vy? A která já?
Občas mě děsí vaši Mloci, protože v nich spatřuji až moc paralel se současnou dobou.
To není otázka, věřím, že pokrok může přinést spoustu dobrého, ale opravdu se bojím toho, co některé objevy přinesou, ať už jsou to genetické experimenty, které kritizuje lékařská etika nebo pokrok v tom, jak se vedou války, v bezpečnostních systémech, které místo, aby nás chránily, tak nás zamykají. Toho, jak se společnost promění, až 10% populace budou kyborgové, kteří budou umět rychleji myslet a budou mnohonásobně výkonnější než „normální” lidé, a přitom nerozvinou stejnou měrou/rychlostí svůj morální kompas. Jak to ovlivní jejich touhu po moci a ovlivní to naši společnost, kde je až kupodivu moc neonacistů, rasistů a těch kteří se povyšují nad druhými?
Proč lidé v sobě pohřbí své sny a touhy, v který moment odchází mládí?
Touha žít, nikoliv existovat, touha tvořit a touha jednat, proč ji v sobě máme? Proč? Co je to? Proč se na to pořád ptám a nespokojím se s odpovědí, že jsou to jenom výhodné evoluční adaptace?
Nevím proč, ale v něčem vidím spojení mezi Vámi a Exupérym a to především jeho Citadelou. Byl jste spokojený nad tím, jak a za co jste směňoval svůj čas?
Otázky mám rád, ty nejlepší, ty, které potřebujeme bytostně s námi zůstávají celý život, ale odpovědi se mění. Odpovědi na ně od Vás nedostanu, ale některé se mnou jistě zůstanou velkou část života. Jsou to otázky, které jsem ve mně zůstaly z vašich knih a příběhů, a tedy i s vámi, v určitém ohledu mám pocit, jako bych Vás osobně znal. Na část těch otázek budu hledat odpovědi dosti dlouho, ale i o tom to je. Jak se v jedné písni zpívá – „Dokud je na co se ptát, nemusím se smrti bát!“
Děkuji Vám i sobě za rozhovor a za příběhy, které se díky Vám mohly rozvinout.