Byl jsem tenkrát neuvěřitelně nervózní, ale především jsem byl nadšený! Znamenalo to pro mne opravdu hodně, že mohu být součástí něčeho takového. Bylo pro mne téměř neuvěřitelné, že hra, která vznikla spíše pro mé spolužáky, se najednou uvede v tak geniálním prostředí. A tak si doteď vzpomínám na to, jak mi při té nervozitě spadly všechny ty papíry a třásly se mi ruce. A ty ses jen otočil, mrknul a řekl jsi: „Když nejde o život, nejde o nic.“ A to je to příteli. Ta drobná poznámka, která mne provází již celý život.
Teď tu sedím, kouřím a dívám se na Prahu. Je krásná. Ale už ne tak krásná. Je jako žena, která ti hodně ublížila a je teď těžké se k ní vrátit. Už je pro mne cizí.
Drahý příteli, chtěl jsem ti to dnes povědět. Anně se tu nelíbí a chce zpátky. I mé dvě dcery mne neustále přemlouvají, že chtějí vidět tu slavnou sochu. A tak tu teď sedím a kouřím a dívám se na Prahu. Je pro mne cizí. Mnoho mi ublížila. A přesto pokaždé, když zavřu oči, vidím oponu toho jediného divadla, a Broadway to není.
Vidím to jako včera a už je to skoro 10 let, co jsme si sbalili kufry a pod štítem noci opouštěli Prahu. Ty, naštvaný a statečný a já naštvaný a strachuplný, co bude dál. A znovu mi na hranicích zazněla v hlavě tvá věta: „Když nejde o život, nejde o nic.“ Šli jsme, jeden po boku toho druhého. Víš, čeho se teď nejvíce bojím? Ne toho, že budu sám. Ne toho, že vyhovím Anně a dětem. Ne toho, zda mne chytnou. Bojím se toho, že až si tentokrát sbalím kufr, nebude, ten vedle něj, tvůj. 
Drahý příteli, prosím neber to, jako dopis na rozloučenou. Určitě se nevidíme naposled! Postarej se za mne o Prahu, je pro mne jako žena. Postarej se za mne o divadlo, je v těchto časech nejvíce potřeba!
Závěr je vůl. A tak se neloučím.
Vždy po tvém boku,
Jiří

Příteli.
Kde jsi teď. Sedím a kouřím. Neustále slyším jen fámy o tom, že tě zatkli. Ale věřím…
Nebudu popisovat detaily, co se všechno stalo po tvém odchodu, stejně si dopis přečtou.
Dostal jsem cenu. Jsem Národní umělec…jsem národní umělec, ale oni mě nenechají to národní umělectví provozovat. Nemohu být ani v rozhlase a mám zákaz mluvit na veřejnosti.
Jediné co mi dovolí, je psát a tak píšu. Knihu pro děti, kterou by si ale měl přečíst každý. Domluvil jsem se s přítelem Trnkou, že mi ji ilustruje!
Ach příteli, jako umělec nestojím za to a jako otec ještě víc. Jana je nešťastná a její matka mne nemůže ani vidět. Přál bych si, aby šla Jana v mých šlépějích. Bude opravdu dobrá herečka, ale nechce si to přiznat. Nevím co s ní. Smích je pro ni spíše svátkem obličeje. Často se na tebe ptá. Myslím, že mi stále neodpustila, že jsme nešli taky. Pro ni to je asi více domov. Ale já říkám, že člověk je doma tam, kde si pověsí klobouk.
Sedím a kouřím. Píši. To jediné asi mohu a přesto mi dochází slova. A tak zavírám oči a slyším lidský smích a vzpomínám. To byla doba! Svobodná tvorba, ach jak mi to chybí. Říct co si myslím….
Drahý příteli postrádám tě po svém boku, ale věřím, že je ti lépe. Opravdu rád bych tě znovu viděl! Slyšel jsem i fámy o filmu! A doufám, že aspoň v těch je kus pravdy.
Dám ti ještě jednu radu na závěr. Nikdy neříkej že nemůžeš, když nechceš. Protože přijdou velmi brzy dnové, kdy to bude daleko horší: budeš pro změnu chtít a pak už nebudeš moci.
Snad brzy na viděnou!
Nezapomeň když nejde o život, nejde o nic.
Jan