12. 4. 2022 | Úvahy

Krize dialogu

Vojtěch Honig

 

         Dialog bychom mohli definovat jako vzájemnou rozpravu dvou (či více) lidí (nebo jiných subjektů schopných verbální komunikace). Řekneme-li tedy, že dialog je v krizi, bylo by asi namístě upřesnit, co tím myslíme.

          Krize dialogu znamená jinými slovy neschopnost dialog vést, a to jak na makro-, tak na mikro-sociální úrovni. Tato neschopnost se projevuje jak ve ‚velkých‘ problémech lidstva, tak v ‚malých‘ problémech jednotlivých lidí. Pokud rusko-ukrajinský konflikt přerostl ve válku, znamená to (mimo jiné), že mezi stranami konfliktu selhala snaha o dialog. Jestliže polovina manželských svazků v naší době končí rozvodem, sledujeme totéž. A je to právě ona ‚snaha‘, ze které vyrůstá aktuální krize; nejsme svědky jakéhosi nedokonalého, narušeného dialogu – jsme svědky jeho naprosté absence. Dialog nemůže probíhat, pokud selže snaha o jeho nastolení. Úspěch takové snahy znamená totiž mnohem víc než to, že se dva lidé sejdou u společného stolu. Aby mohl začít dialog probíhat, musí se nastolit ona vzájemnost, která ho definuje. To jinými slovy znamená, že jednotliví účastníci už nepřicházejí do dialogu jako jednotlivci, ale sami sebe v této chvíli přesahují. Cokoliv jiného vyústí pouze v souběžně probíhající sled monologů.

            Mezi dialogem a monologem nicméně není takový rozdíl, jak by se mohlo v první chvíli zdát. Dialog je vlastně zvláštní formou monologu – jakýmsi monologem ve dvou. Vzájemnost, která je pro dialog charakteristická, se projevuje právě v tomto splynutí, které umožňuje – dá-li se vůbec kdy mluvit o splynutí duší, je to právě tehdy, když spolu duše vedou dialog. Dvě vědomí ze sebe samých vystoupí, aby mohly přispívat k jednomu společnému toku – argumenty nefungují pro a proti, ale jako stavební kameny, na kterých roste téma. Vyjasnění si vlastních pozic není dialog, ale příležitost, při které se dvě strany sejdou, aby si jedna druhou vyslechly. Jakmile mezi partnery nastává dialog, vzniká mezi nimi něco třetího, k čemu se vztahují. Dialog je ve své podstatě hudebním kusem – několikahodinové rozmluvy mají strukturu opakující se melodie, objevují se v nich repetice, zůstává jedno téma. Jde mnohem více o akci a reakci, které na sebe přirozeně navazují v interpersonálním meziprostoru, než o vykalkulované vymezování a doplňování jeden druhého. V dialogu už nejde člověku „o sebe“, ale „o nás“.

            Dialog je zkouška lidstva – respektive, jeho společenskosti. Když nejsme schopni dialogu, selháváme jako lidé. Jestliže existuje taková forma individualismu, která si zaslouží kritiku, je to ta jeho forma, jejímž důsledkem je neschopnost navázat smysluplný kontakt, nebo, jinými slovy, vstoupit do dialogu. Takový druh života vytváří specificky chorobný druh izolace – takové izolace, ve které se člověk nachází mezi lidmi, aniž by měl tento fakt jakýkoliv efekt na jeho prožívání. Základním symptomem šílenství byla vždy nemožnost dotyčného komunikovat se svým okolím, sdělovat sám sebe druhému, být srozumitelným pro druhé a být schopen učinit druhé srozumitelnými pro sebe. Neustálá produkce slov jen za tím účelem, aby je druhý mohl slyšet, uspokojení komunikace jejím jednostranným projevením, nezájem a absence snahy o plnohodnotnou rozpravu – to jsou znaky šílenství, kterým se vyznačuje společnost, ze které zmizel dialog. Vlastně už v takové chvíli ani nejde mluvit o společnosti – jestliže každý sleduje jen svůj zájem, jestliže každý žije svůj vlastní monolog, stává se lidstvo množinou, nikoliv společností lidí. Překročit sebe nestačí – je nutné překročit sebe směrem ke druhému. Je hezké, že půlka světa umí anglicky – ale dokud nezvládneme tohle, nikdy se nedomluvíme.