Jednou mě za to budou nenávidět. Možná mě nenávidí už teď, a to to ještě není v novinách. Zítra ráno spolu s denním tiskem to určitě všechno vyjde ve všeobecnou známost. Bylo nás tam hodně, celé divadlo. A celou dobu jsme mlčky uvažovali nad tím, co se to před námi děje. Místo zkoušky na jevišti sedíme v hledišti a díváme se… Vlastně také na divadlo. Divadlo, které bylo pro nás pečlivě připraveno. Divadlo s herci, kteří se nás nesnaží vtáhnout do děje divadelní hry, nýbrž do našeho svědomí a jejich vědomí. Neplatili jsme vstupné, byli jsme srdečně pozváni. Skoro jako premiéra poslední hry v Národním divadle. Bojím se ale, že toto představení nebude končit premiérou, kterou jsme dnes viděli. Budou následovat reprízy v jiných divadlech a derniéry se jenom tak nedočkáme.

Vystupující jsem v podstatě ani neposlouchala. Celou dobu se mi honilo hlavou, jaký bude výsledek. Chtějí nám jenom ukázat, jak silná a neoblomná tato doba je? Jak za ni máme být vděční, protože můžeme dělat to, co chceme? Motivovat nás k další práci? Pohrozit nám vším, co by se mohlo stát, když budeme mluvit, o čem nemáme a podepisovat to, čemu „nerozumíme“? Byla to přehlídka toho, jak by měli být lidé loajální ke svému státu, ke svému režimu a svým zástupcům. Kamery sledovaly naše obličeje, které byly plné obav.
Já se vlastně nedivím, že se stalo, co se stalo. Nechci o sobě říkat, že jsem bůhvíjak slavná a dokážu lidi svým zjevem ovlivňovat, ale kdo je víc vidět, herec nebo politik?! Dalo by se říct, že to byla otázka času. Muselo se stát něco, co by je vyprovokovalo zakročit takhle masově. Nevím, jestli dnešní událost bude znamenat historický zlom v našich dějinách, ale pevně doufám, že ne. Nikdo neví, co se stane, ale nějaká malá část ve mně věří, že horší už to být nemůže.

Deník si píšu především proto, abych se mohla vracet ke svým myšlenkám, ke svým postojům, které jsem měla v určitých chvílích svého života. Až se za několik let podívám na tento zápis, budu vědět, co jsem si přesně myslela. Nebudu si hrát na chudinku, která byla pod pohrůžkou čehosi zavlečena do Národního a byla nucena něco podepsat, protože tak to nebylo. Myslím, že nikdo nemůže na 100 % říct, že nevěděl. Ačkoliv ta výmluva je poutavá. Ale čeho dosáhneme, když budeme svoje chyby omlouvat chabými výmluvami, u kterých sami víme, že nejsou pravdou?! Až se mě jednou (nebo zítra) někdo zeptá, jak to celé bylo, budu mít v sobě stud, opodstatněný. Nebudu skrývat to, že jsem člověk, který nikdy nevynikal v odvaze a statečností. Jsem asi celkem pasivní člověk, když nejsem na jevišti. Nechci si nechat líbit manipulaci, která tady už je v podstatě všudypřítomná. Ale co chcete dělat, když nemáte odvahu se vzepřít a chcete dělat to, co vás baví a živí, a nechcete nijak ohrozit svoji rodinu?!

Byl to asi nejhorší zážitek v mém životě. Čas se v jedné chvíli zastavil a zároveň neskutečně zrychlil. Nemáte čas se rozmýšlet, nemáte čas utéct, ale zároveň jste se svými myšlenkami neskutečně dlouho. Nevím, jak to lépe popsat, ale on ten deník nikdo jiný než já číst stejně nebude.
Chtěla jsem svůj dnešní zápis skončit nějak optimisticky, abych nešla spát s tímhle obličejem, který mám právě „nasazený“. Nic mě ale nenapadá, takže místo toho jen vyřknu své srdečné přání: Chtěla bych, aby bylo víc lidí, kteří jsou odvážnější než já. A když už nebudou tací, ať jsou aspoň lidé, kteří se nevymlouvají. A když už nebudou ani tací, ať jsou aspoň lidé, kteří o svých chybách dokáží otevřeně mluvit. Třeba se pak dokáží oprostit i od těch výmluv.

Bůh vás ochraňuj.