Letos bych měl ukončit své magisterské studium v Ateliéru Divadla a výchovy. Pokud půjde všechno, jak má, měl bych si nechat rozšířit smlouvu v divadle, kde vedu lekce a učím dětské studio, začít pořádně řešit daně a jezdit vlakem za plnou cenu. Zásadní otázka však zůstává už od prvního ročníku na JAMU stejná a nijak se neodvíjí od toho, jestli vedu praxe pod školní záštitou, nebo ji již jen reprezentuji jako absolvent:

Cítím se připraven jít ven a převzít zodpovědnost za skupiny malých dětí a dospívajících mladých lidí? Formovat „budoucnost národa“? Pomáhat jim vytvořit si světonázor, vkus, morální hodnoty?

Cyklická myšlenka plná úzkosti. Jak to asi mají doktoři? Nemůžeš přece nechat chirurga hned napoprvé šahat na orgány, určitě mají někde ve skříni na fakultě plastové modely. Copak já měl někdy v ruce atrapu dětské mysli? Ovšem, máme extensivní výuku teorie a psychologie. Samozřejmě, že mám sešity plné metodiky.  Ale nakonec mě stejně vždycky přepadne myšlenka na to, zda to stačí. Co když mi dají rodiče do dramaťáku dítě, se kterým si neví rady, a já pak budu řešit, jestli náhodou není na spektru. Co když budeme s puberťáky řešit prožití a použití intenzivních emocí a já budu muset pacifikovat vyvolané traumatické vzpomínky holky, kterou někdo v dětství zneužíval.

Co když a co kdyby. Na to vás žádná škola nepřipraví. Na co vás škola může připravit, je umět dělat kritická rozhodnutí s dalekosáhlými dopady v momentě, kdy se dějí. Vytvořit si síť přátel a kolegů se specifickými znalostmi a dovednostmi, se kterými můžete tyto problémy konzultovat. A vypěstovat si dostatečné sebevědomí na to, aby vás řešení takovýchto situací emočně nevyčerpávalo.

Až na jeden bod to Ateliér Divadla a výchovy zvládl skvěle. Mám metodiku, mám síť znalých kolegů a přátel, umím na tyto situace reagovat svižně. Za poslední dva roky praxe jsem musel řešit těžké ADHD, lehké autistické spektrum i to silné trauma zmíněné výše. Magisterskou praxi už nikdo nějak extra nekontroluje, je to spíš moje práce při škole, proto ji považuji za zážitek oddělený od praxe při bakalářském studiu, kde jsem se učil pracovat s křehkou dětskou myslí pod drobnohledem zkušených pedagogů. Cítím oproti bakaláři nějak málo reflexe. Občas nevím, co s tím. A to je možná jeden z důvodů, proč mi přijde nesplněný jeden malý bod na konci předchozího odstavce. Sebevědomí.

Já už ho mám. Mám sebevědomí k tomu, abych nepochyboval o každém svém kroku. Už si na ty otázky odpovědět umím. Jsem připraven. Ale může za to převážně stáž v Divadle loutek Ostrava během první vlny covidu a ne ono studium. Tolik sebevědomí, kolik člověk najde v praxi, na škole nemá šanci získat. Ale já si myslím, že stejně jako doktor, by pedagog neměl mít pochyby o svých krocích. Ani když učí celkem čerstvě. Studium stálo za to. Dalo mi skoro vše, co potřebuji pro život, který jsem si vybral. Ale kdybych si mohl dát radu zpátky časem do prváku, bylo by to: „Neboj. To chce klid a nohy v teple.“