Co pro vás znamená, když se řekne „ke kořenům“?

Je to nevyčerpatelná energie, která nám dává sílu k růstu. Magická síla, která vyvěrá z dávnověku a spojuje nás s praobrazy lidského bytí. Jsou to skryté zdroje poznání, které nashromáždily generace před námi a skrze kořeny jsme s nimi propojeni. Dokážeme-li vnímat tuto energii, nikdy nejsme sami. Cesta ke kořenům není protikladem růstu. Z kořenů nabíráme sílu, abychom mohli růst a rozkvétat.

Jaké jsou Vaše kořeny? Odkud pocházíte? Odkud pochází cesta k Vaší tvorbě? 

Narodila jsem se a dosud žiji ve Starém Městě, bývalém Veligradu – centru Velkomoravské říše, v místě, odkud kráčely dějiny, kde moji slovanští předkové kdysi dávno vítali životodárné slunce, uctívali zemi, oheň, vodu, vítr, přinášeli oběti bohům svého slovanského panteonu. Zde se rodilo umění, které přetrvalo do našich dob v podobě obřadů, magických rituálů, jejichž prostřednictvím člověk rozmlouval s přírodou a s tím, co jej přesahovalo. Zde se rodila naše duchovní kultura, odtud pramení lidové umění. Každý den si uvědomuji, že jdu po stopách, které tu zanechaly generace přede mnou. Je to energie, která se nemohla za ty stovky let vytratit. Je to chvění, které cítím ze základů velkomoravských kostelů, drobných korálků staroměstských sklářů, z gombíku, který možná nosil na svém kabátci kníže Rostislav… ale také z polí za Moravou, které kdysi osíval můj slovanský prapra…děd, stejně jako před pár lety moje babička. Pro mě nevyčerpatelný potenciál inspirace.

Ale bylo to také rodinné zázemí. Doma se zpívalo, hrálo, povídalo…Tatínek – to byla chodící encyklopedie a velký vypravěč. Maminka byla výtvarnice, naučila mě umění vnímat v celé jeho šíři. Chodili jsme na koncerty, výstavy, do divadel. Byla to ona, kdo mě v 10 letech přivedl do Hradišťánku a odtud už byl jenom krok do souboru Hradišťan.      

K čemu se ve své tvorbě vracíte? Nebo co vás inspiruje? Z čeho vycházíte? 

Oslovuje mě lidové umění komplexně. Dívat se například na lidový tanec odděleně od ostatních projevů lidové kultury je značné ochuzení v možnostech jeho pochopení a hlavně v přístupu k jeho jevištnímu ztvárnění. Lidové umění obsahuje projevy hudební, slovesné, taneční, dramatické, ba i výtvarné. Právě jejich vzájemné souvislosti jsou pro mě nevyčerpatelným zdrojem inspirace. Snažím se na zvyk, obřad – rituál, tanec, hru, baladickou píseň dívat z různých úhlů pohledu. Je přímo dobrodružné sledovat tyto projevy v jejich historicko-společenských souvislostech, objevovat významy archetypů, symbolů, obřadních artefaktů pod nánosy staletí. Vnímám atmosféru doby z výtvarných děl, hledám metafory tanečního pohybu v přírodních úkazech, zvířecích či ptačích pohybech…

A vše je zahaleno do krásného tajemství. A tak svou vlastní fantazií dotvářím obrazy života a skládám mozaiku z těch dávných rituálů, slov písní, zaříkání, rytmů kroků…, které tu kdysi byly, ale ve své prapůvodní podobě je neznáme.

Vždyť smysl tajemství nespočívá v jeho úplném pochopení…

Jaký je váš osobní vztah k folkloru, lidové tvorbě, rituálům a všemu, čemu se v této oblasti věnujete?

Ten vztah se formoval od útlého mládí. Vzpomínám si třeba, když mě moje babička na Velký pátek před východem slunce budila: „… vstávej, je Velký pátek, jdeme se umývat.“ Tenkrát jsem moc nerozuměla, ale šla jsem, mnohdy ještě v mrazu, s babičkou na dvůr ke studni. Věděla jsem, že to tak musí být.

Pak to byl Hradišťan, kde jsem od 15 let nasávala folklor pod vedením osobnosti Jaroslava Václava Staňka, muzikanta, choreografa a výtvarníka, který mi otevřel cestu k písničkám, tancům a vůbec k fenoménu lidového umění. A to nejen na jevišti. Vzpomínám na spoustu krásných večerů, kde se zpívalo, tancovalo… jen tak z potřeby, z radosti. A také se povídalo. Staří vzpomínali, my mladí poslouchali. Tenkrát jsem pochopila, že lidové umění je o duši člověka a o duši krajiny, že v písních je bolest, radost i žal, to nejkrásnější vyznání lásky, nadčasové moudrosti, že obřad je posvátný rituál, ve kterém je zakódovaný vesmírný řád…

A právě zde se pro mě začalo rodit něco, čemu se říká láska. Láska, která vás pojme a jste jí tak plní, že musíte rozdávat… A tak v Hradišťanu společně s hudebníkem Jiřím Pavlicou vznikají pořady, ve kterých vedeme dialog se světem prostřednictvím dávných rituálů a hledáme řád života člověka a života přírody…v divadelních inscenacích se snažím odkrývat závoj času a pronikat do tajemství dramatu a pak se kreativně propojit s režijním záměrem inscenace…v neposlední řadě oslovit řadu studentů, kteří si k lidovému umění teprve hledají cestu.

Velkopáteční umývání a vzpomínka na babičku mě provází po celý život. Objevuje se i v několika inscenacích. Pokaždé jinak. V pořadu Hradišťanu O Slunovratu ve Skácelově Modlitbě za vodu je ta vzpomínka v jevištním ztvárnění vyjádřena nejsilněji. Věnovala jsem ji pomyslně své babičce.

Jakou roli by měl mít folklor a především rituály v dnešním světě? Mají vůbec ještě smysl, nebo budou už vždycky jen připomínkou starých časů?

V rituálu, obřadu, se spojilo celé vesnické společenství, společně prožívali svátečnost chvíle. Byli v úzkém kontaktu nejen mezi sebou, ale také s přírodou, která je obklopovala. Společně prožívali přechodové fáze přírodního cyklu i fáze života člověka (výroční a rodinné obyčeje). Tyto obřady měly svůj řád, který se předával z generace na generaci. Vznikala tradice. Každá generace ji předávala svým způsobem tak, aby byla srozumitelná. Tím bylo zajištěno nepřetržité spojení současnosti s minulostí… Toto spojení se dnes poněkud vytrácí. S tím i vzájemnost, základní podstata lidství.

V návaznosti na tradici našich předků můžeme oživovat dávné praobrazy svým osobitým způsobem. Vždyť tradice není nikdy uzavřena do sebe. Na tradici se díváme pohledem do budoucna.

       „ Tradice není uctívání popela, ale udržování ohně“. Gustav Mahler

Pokusme se přispět k jejímu životu.

       „Nemyslím, že by tradice měla být argumentem proti vývoji, že by měla brzdit tvorbu hledání a utkvět na tom, co je vlastně již jen její historickou částí. A mám dojem, že by nebylo třeba se o to přít, že tradice musí pomáhat kupředu a že ji nemáme jen k chlubení a vypínání se, nýbrž proto, abychom na ní podle svých sil a poměrů vystavěli něco nového“. Bohuslav Martinů

Co chcete předat studentům skrze svůj předmět RITUÁL A HRA?

Předat povědomí o výjimečnosti a bohatství lidové kultury. A to nejen prostřednictvím moudrostí zakotvených v písních, nepřeberných variacích tanečních kroků, regionální barevnosti, ale především proniknout do magičnosti rituálu, do jeho symbolů, mytologických obrazů. K tomu neodmyslitelně patří originální divadelnost, která je lidovému umění vlastní. Vycházím ze základních principů lidového umění, což je individualita a improvizace. V pohybových etudách se snažím kreativním způsobem uchopit a dále rozvíjet projevy obřadní kultury. Je to v podstatě hra, kterou opravdově prožíváme a v té chvíli jí věříme…a takový život nemůže být banální.

Jak s rituály a folklorem pracovat na divadle, aby nebyl „znásilněn“?

Folklor ve své původní podobě nebyl určen k předvádění. „…třeba tudíž zpívati nábožnou píseň v kostele, trávnice v boží přírodě, svatební při svatbě, obřadové (královničky, dožaté, zaváďky, hodovné, ukolébavky) při případných obřadech…“ Leoš Janáček

V okamžiku přenesení folkloru na jeviště dochází ke změně jeho původních funkcí a začínají pro něj platit zákonitosti scény. Tento fakt vyžaduje nutnost přizpůsobit folklor pro jeviště – tedy stylizovat. A stylizace znamená převést skutečnost do umělecké zkratky a přizpůsobit ji uměleckému záměru inscenace. Jedná se vlastně o vědomý zásah, ve kterém se uplatňuje tvořivý přístup a umělecká invence režiséra, choreografa, hudebníka, výtvarníka…Znamená to tedy přetlumočit folklorní jevy prostřednictvím uměleckého jazyka.

Abychom mohli tlumočit, musíme znát dva jazyky. V případě práce s folklorem je to na jedné straně jazyk principů lidové kultury, její filozofie obsahující symboly, pohybové prostředky, hudební slovník, historicko-společenské souvislosti a na straně druhé je to jazyk všech současných divadelních (tanečních, hudebních, výtvarných…)prostředků, které má k dispozici režisér, choreograf, hudebník, výtvarník a v neposlední řadě i dramaturg. Jejich vzájemným propojením by mělo vzniknout dílo, kterým osloví dnešního diváka.

Jak věc uchopit, na to není žádné pravidlo. Každý tvůrce si musí najít vlastní klíč. Ten mnohdy nespočívá v racionálním přístupu, ale ve velkém prožitku a vnitřní pravdě. Je v pochopení, vyhmátnutí podstaty rituálu, v přijetí jeho vnitřního poselství, které nám nabízí pro konfrontaci s dnešním světem. Je v pokoře před vyšším řádem. Není důležitý folklorní kostým či tradiční cimbálová muzika… Není důležité jak a jakými prostředky je to či ono vyřčeno – důležitá je opravdovost sdělení.

Autenticitu prožitku výstižně charakterizuje Milan Kundera v románu Žert, když mluví o písních: „…v nichž smutek není hraný, smích není křivý, láska není směšná a nenávist není plachá, kde lidé milují tělem i duší, kde v nenávisti sahají po noži nebo šavli, v radosti tančí, v zoufalství skáčou do Dunaje, kde láska je ještě láskou a bolest bolestí…“.

Jak s lidovým divadlem souvisely rituály a obecně cyklus roku?

Škála divadelních prvků ve folkloru je velmi bohatá. Divadelní prvky obsahuje např. zpěv písní baladického obsahu, lidová vyprávění, pohádky, pověsti, kdy vypravěči využívali mimiky, modulace a proměny hlasu. Vzpomeňme třeba dramatické produkce jarmarečních zpěváků. Nesmíme opomenout ani dětské hry (Na hastrmana, Na ovečky), kde se děti v divadelnosti přímo vyžívají.

Ale nejvíce se setkáváme s divadelností v obřadní kultuře. Jsou to divadelní projevy spjaté se zvykoslovnými tradicemi, souvisí s významnými svátky kalendářního cyklu (masopust, vynášení smrti, přinášení léta, královničky, jízda králů, svatojánské ohně…). Obsahují pestrou paletu rituálních úkonů (obřadní umývání, skoky přes oheň, válení), tradičních rekvizit (šavle, věnce, ratolesti), předepsaných gest (podání rukou, dotek, znamení kříže), pohybových projevů (výskoky, pokleky).

Mohli bychom jmenovat spoustu dalších znaků divadelnosti, např. přeměna aktéra v jinou postavu za použití masky (Masopust, Lucky, Barborky, sv. Jiří, obilná panna), přestrojování za fantaskní zvířata a démonické postavy v době adventu (Peruchta, Brůna, Klibna), výskyt artefaktů, které personifikují přírodní síly (májka, smrtka, snopy), uplatnění zpěvu, tance a nonverbálních prostředků (pantomima).

„Velkým divadlem“ jsou také přechodové rituály lidského života (narození, svatba, smrt). Obsahují ochranné magické úkony, které měly člověka, jež je v těchto mezních okamžicích života oslabený, chránit před působením nečistých sil a usnadnit mu tak přechod z jednoho životního stádia do druhého…Např. taková svatba – od námluv, přes obřadní pláč nevěsty, ohrávání vínku, uspořádání průvodu, zatahování na cestě do kostela, čepení nevěsty… až po obřadní ukládání nevěsty a ženicha do svatebního lože –  je jedno obrovské divadlo s přesně vymezeným scénářem.

Ale tím nejpodstatnějším rysem je silný emocionální náboj, osobní prožitek tělem i duší, nejen hlavních aktérů, ale celého společenství.

Co z tradic lidové kultury v nás přežije? Co by bylo dobré zachovat pro další generace?

Tradice přežije, pokud se stane naší potřebou. Potřebou prožívání společného okamžiku nejen se svým okolím, ale také s těmi, co tu žili před námi. V jejich písních, tancích, rituálech se odrážel vztah k tomu, co je obklopovalo. Ta výpověď si nekladla estetické a akademické cíle, byla to výpověď z vnitřní potřeby, z duše člověka.

Vyjdu-li ze současné situace plné omezení pohybu, zákazů vycházení, stýkání se navzájem, myslím si, že se zase blíží doba společného sdílení. Až se pomyslné „dveře“ otevřou, snad každý bude rád, když vymění obrazovku počítače za osobní styk, či dokonce dotek a objetí s přáteli. Od společného zpěvu písně, tance, povídání si je už jen krůček k obnovení tradice…byť by to mělo být jen prožívání „sváteční chvíle“ v kruhu přátel, či v kruhu rodiny.

Pojďme hledat a prožívat svůj vztah ke krajině, k místu, kde se právě nacházíme, k rodině, k lidem kolem sebe…k potoku, který každý den míjíme, k vonící louce, trávě, kterou cítíme pod svými chodidly, květině, na které nám naše oko spočine…Nechejme vstupovat svět do svého nitra. Nechejme do svého nitra vstoupit posvátno. Nechejme se oslovit světem kolem sebe.

Vždyť si to jen tak vyzkoušejte.

Tak třeba… na Velký pátek před východem slunce běžte k potoku nebo ke studánce, umyjte si tvář a ruce a pak čelem k vycházejícímu slunci chvíli postůjte, useberte se a otevřete se atmosféře jedinečné chvíle…A to, co ve vás v ten okamžik zůstane, to je důležité zachovat.

Laďka Košíková