„Mraveniště je prostor koncentrace a spolupráce. Soustředěnost jednoho místa je kontrastem k přehlcenosti dnešního světa a individualismu. V opozici ke globalizaci stojí soustředěnost na jeden bod, centrum, blízké okolí. Zklidnění a ukotvení v jednom bodu –“ stojí v anotaci letošního ročníku festivalu SETKÁNÍ/ENCOUNTER. Co pro vás osobně znamená koncentrovaná spolupráce s druhými? 

Ponor. Hluboký ponor do okamžiku tvořivosti. Kdy jsme na jedné vlně, známe společný záměr, cíl, ke kterému se společně snažíme dobrat. Neznamená to, že cesta je jen jedna a je přímá. Naopak. Čím více cest, tím více možností a radosti z objevování. 

Měla jste strach z opuštění JAMU mraveniště, nebo jste se na „svět venku“ těšila? Jaké byly vaše první roky po absolvování?

Strach jsem neměla. Bylo se na co těšit. Těšila jsem na to, kam mě to zavane, kde ukotvím, kde budu nabírat zkušenosti. Bylo zbytečné trápit se tím, že mě nechtějí věhlasná divadla. Po škole jsem strávila půl roku v divadle Polárka, což byla neuvěřitelná škola. Děti a jejich nekompromisnost. Poté jsem přešla do Divadla na Fidlovačce, kde jsem potkala spoustu báječných lidí. Po půl roce stráveném v Praze jsem dostala nabídku do brněnského HaDivadla, kde jsem nakonec zůstala pět šťavnatých let. A tato tři divadla ve mně nechala nesmazatelnou stopu, lidskou i uměleckou. 

Našla jste už ve svém divadelním nebo filmovém životě své „mraveniště“, nebo máte stále ještě nějaké herecké sny čekající na splnění jinde?

Každá role je nový začátek. Pokaždé je to, ať už zcela či jen částečně, změněný tým lidí. Díky této rozmanitosti neustále objevuju „mraveniště“ a hledám si v něm své místo. Nikdy jsem netoužila po konkrétní roli. Zajímají mne postavy, na jejichž počátku nemusí být hned vidět jejich velikost, hloubka, či naopak povrchnost, ale pokud v nich vidím cestu, jak jim vše dodat a doplnit a nejen splnit scénář, mají můj zájem. Proces objevování a hledání je jedna z nejhezčích částí této práce. Proto mne strašně baví, když mi do života přijde postava skutečná, která žila či žije, nebo je obklopena konkrétní dobou. 

Potřebuje podle vás divadelní tvůrčí proces vymezenou hierarchii? 

Hierarchie by měla ve své podstatě být zachována, demokraticky, nikoliv autoritativně. Režisér stojí nad vším, řídí, vede a měl by mít respekt. Při zkoušení ráda nabízím, navrhuju, někdy až příliš, a v tu chvíli jsem ráda za jeho oko a jeho vizi. Když spolupráce probíhá oboustranně a já pouze neplním, je to radost. Samozřejmě stalo se, že jsme si s režisérem nesedli, nevyhovovali, ale pokud k tomu došlo, považovala jsem to za zkušenost do budoucna, která mě jen vic ujistila, kudy se vydat a kudy už ne.

Je mnoho umělců, kteří tvrdí, že umění druhých nesledují, aby někoho podvědomě umělecky nevykrádali, nebo nekopírovali. Je podle vás důležité sledovat i tvorbu jiných a setkávat se s nimi?

Je to důležité. Proč bych se nemohla inspirovat druhými? Nepovažuju to za vykrádání, pokud tedy nebudu zcela záměrně a přesně kopírovat. Pokud se někým inspiruju, stejně nikdy nebudu stejná jako daná osoba, protože to budu interpretovat já, bude v postavě můj vklad, nikdy nebudu stejná jako „vykradená“ osoba. Nedívat se kolem je stejné jako být slepý. 

Co byste jako jedna ze tří letošních ambasadorů dodala k setkáním na blížícím se festivalu? Jaký je jejich význam? 

Bez Setkávání není dialog, není inspirace, není tvořivost. A tudíž není divadlo. Užijte si vzájemnosti a vězte, že vás to obohatí víc, než si třeba teď myslíte. Hodně štěstí!