11. 2. měla na sále Astorky premiéru hra Rolanda Schimmelpfenniga Říše zvířat – v režii Jakuba Hekla a dramaturgii Elišky Houserové ve spolupráci se studenty ateliéru muzikálového herectví doc. Sylvy Talpové.

Jakoukoli spolupráci mezi činoherními a muzikálovými ateliéry považuji za vítanou. Z ne úplně jasného důvodu je obor muzikálového herectví činoherním režisérům a dramaturgům odstrčený, přičemž na JAMU neexistuje nic, co by alespoň vzdáleně připomínalo muzikálovou režii či dramaturgii. Říše zvířat je důkazem toho, že propojení mezi obory činoherními a muzikálovými je výsada, za kterou by JAMU měla být vděčná, a kterou by měla rozvíjet.

Schimmelpfennigovy texty – a současné německé texty obecně – svádějí k tomu, aby byly prostě odmluvené, neboť jsou samy o sobě zajímavé, napsané krásným jazykem, kterému nechybí rytmus, divadelnost, vulgárnost a symbolika. Přitom se to všechno hezky nasvítí, má to barvičky, přidá se dostatek sprosťáren, herci se budou tvářit, že vypovídají o současné civilizační krizi. Jakub Hekl s Eliškou Houserovou se naštěstí s tímto pojetím Schimmelpfennigova textu neztotožnili. Právě naopak. Za hlavní těžiště inscenace neurčili slovo, ale hereckou akci, herce. Na základě charakteru postavy a role zvířete, kterou postava zastává ve svém civilním životě, Hekl a Houserová vytvářejí podrobnou komplexní fyzickou a gestickou interpretaci jednotlivých charakterů.

Říše zvířat je hra o hercích, kteří hrají zvířata v inscenaci Říše zvířat, a která má mít derniéru. Pojí v sobě dva světy, které jsou oddělené a zároveň se vzájemně prolínají. Svět herců a svět zvířat v inscenaci, ve které herci hrají. Hereckému ročníku se podařilo najít aspekty, které vyjadřovaly esenci jednotlivých zvířat. Zvířata nebyla pojatá karikaturami, zkratkovými řešeními, bylo možno vnímat, jak se hercův pohled mísí s hlasem, dechem. Šlo o precizní práci s velkým množstvím jednotlivých detailů. Nejvíce oceňuji výkon Jáchyma Šímy v roli Zebry.

Hekl s Houserovou nechali herce, aby si určité rysy svých zvířecích rolí přenesli do svého civilního vystupování, jen jsem občas nabyl dojmu, že se na zmíněné rysy zbytečně moc tlačí: konkrétně smích Jáchyma Šímy na mě působil jako několikrát připomínaná informace „Já hraju zebru, nezapomínej na to,“ přičemž stačilo ubrat na intenzitě.

Poměry a rytmus vzájemného střídání těchto dvou světů je z velké části předepsán už v samotném Schimmelpfennigově textu. Způsob, kterým tyto dva světy od sebe oddělil Hekl s Houserovou, spočíval v tom, že každý ze světů měl svou vlastní vnitřní atmosféru a rytmus. Když herci odhazují své zvířecí role, promění se jejich vzezření, způsob a tempo pohybu prostorem. Nejen tím, co říkají, ale i tím, jak vypadají, vzbuzují dojem komentáře ke svým zvířecím rolím. Například i po přechodu z role do role si ponechávají herci své zvířecí make-upy, čímž je opět připomínáno, že jim role zasahují do jejich soukromých životů.

Až na dva případy byl vnitřní a vnější rytmus koncipován s hudební citlivostí. Prvním případem byly opakované pasáže z inscenace Říše zvířat. V nich byl každý herec režírován z počátku jednotlivě; nic nebylo navíc, existoval čistý soulad mezi záměrem a jeho vyjádřením. V průběhu času se konkrétnost začala vytrácet. Ve vztahu k tomu, jak byly tyto pasáže dlouhé, se nadužívalo gest charakterizujících jednotlivá zvířata. Po opakovaném sledování opakujících se pohybů, gest a zvuků mohl vzniknout dojem, že jistá část potenciálu jevištního zpracování Schimmelpfennigovy Říše zvířat zůstala nevyužitá.

Druhým okamžikem, ve kterém jsem postrádal výraznější dramaturgicko-režijní zásah do situace, byl moment, kdy zůstali o samotě herec hrající Zebru a režisérka (Kristýna Nováková). Vzhledem k délce této situace bylo citelné, že se herci ve svých hereckých projevech opakovali, nefungovalo mezi nimi vnitřní napětí. Rozdíl mezi tím, co se říká, a vnitřní pravdivostí, se kterou by to herci měli říkat, byl v této situaci asi největší. Celá tahle situace je komponovaná jako čistá slovníková činohra; dva herci, dvě postavy, konfliktní situace, je třeba jednání. Herci si vzájemně neposkytovali impulsy, nebyli vůči sobě dostatečně citliví, často bylo zřejmé, že herec předvádí emoci, protože mu někdo řekl, aby v tenhle okamžik odehrál emoci. Postava režisérky je od začátku inscenace zatěžkána velkou mírou stylizace, pořád chodí důležitě, pohybuje se pomalu, významně. Většinu času leží v bazénku, nebo v elegantně důležité poloze sedí někde stranou, přičemž působí dojmem sochy. Situace setkání s hercem hrajícím Zebru je dramatickým vrcholem inscenace. Zde se může režisérka odkrýt jako živý člověk, což jí ovšem míra stylizace nedovolí ukázat. Herec hrající Zebru je opačným extrémem: občas sice zbytečně spadává do komiky na místech, kde by se měla rozehrávat dramatická situace, ale jeho pestrost pouze podtrhává jednobarevnost postavy režisérky.

To, že i některé menší role jsou v podstatě od začátku inscenace do samého konce stejné, není příliš výrazným nedostatkem, protože dramatický oblouk je už implementovaný do samotného textu. V kontextu inscenace je tato situace mezi režisérkou a hercem Zebry nejvýraznější, neboť je jako jediná intimní a na jevišti jsou pouze dva herci. V ostatních situacích je rychlý rytmus, hodně herců současně dělá nějakou aktivitu, jednotlivé promluvy mají charakter odosobnělých fragmentů, což vede k tomu, že tuto situaci divák vnímá mnohem silněji a citlivěji.

Vnitřní svět inscenace pracuje s principem divadla na divadle. Jenže v divadle na divadle fungují dvě roviny divadelnosti. První definuje divadelní rovinu divadla a ta druhá připomíná, že to divadlo je na divadle. Na tu druhou divadelnost se v tomto případě už trochu zapomnělo. Jsem divákem divadla, ale už mi není připomenuto, že ono divadlo je na divadle.

Scénografie (Lucie Herzogová, Marie Bartoníková) snad měla působit dojmem dětského hřiště. Nebo tělocvičny? Mekáče? Napajedlo zvířecí říše představoval dětský nafukovací bazének, což divadelní svět připodobňovalo světu dětí, které si hrají. Postava režisérky je jako ona pověstná žába, která sedí na prameni? Snažím se nalézt jakousi vnitřní niť propojující scénické vyjádření v obsahu a formě. Osobně mi v tom brání jakási samoúčelnost některých rekvizit, které jsou na jevišti. Plastové míčky v bazénku, v něm jsou jen pro to, aby se mohly rozletět po prostoru jeviště, když se do bazénku kopne. Možná by měl být pointou David Bowie (Jáchym Šíma), který na samém konci inscenace vezme jeden z míčků do ruky. Podobně si nejsem jistý významem velkých skákacích míčů, které v průběhu představení herci střídavě využívají na sezení, aby je později před sebou kutáleli…

 Říše zvířat je tzv. seznamovák, projekt, který slouží k tomu, aby se režisér a dramaturg seznámili s hereckým ateliérem, se kterým budou tvořit svou absolventskou inscenaci. Osobně jsem si představení užil. Říše zvířat se bezesporu vyrovná i absolventským inscenacím, které jsem měl možnost za dobu svého působení na JAMU vidět.

Václav Alexa