Autor: Jakub Syrovátka
Zelená. Červená. Modrá. Světla reflektorů. Kruhy a čtverce promítané na stěnách. Neustálé blikání mi vymývá mozek, z toho bzučení a šumění snad zešílím. Jsem tu držen, nemůžu se hnout. Něco po mě chtějí, jen si vzpomenout co. Na tom ale nesejde. Nesmím jim to říct, ať je to cokoliv.
V myšlenkách mám od probuzení nepořádek. Nevím, zda se smát, křičet strachy nebo plakat. Je to podivná situace. Kdybych si tak dokázal vzpomenout proč tu jsem, a co znamenají všechna ta světla kolem. Čtyři barevné reflektory jsou kolem mě rozestavěné, jako by mě chtěli zkoumat nebo rovnou operovat. Nedokážu od nich odtrhnout oči, jsem paralyzovaný. Ruce se ani nepokouší vytrhnout z řemenů. Kovová židle je chladná, ale zdá se, že jsem si zvykl během spánku. Marně přemýšlím, jestli je ten hlasitý šum opravdový, nebo jestli si ho můj mozek z nudy vymyslel.
Už jdou. Otevírají černé dveře, narušují šílenství mého vězení a nechají mě lapat po svobodě slunečního svitu za nimi. Není to umělé světlo? Asi jsem stále v té laboratoři. Vzpomínám si, tam jsem byl předtím, tam mě sebrali. To světlo, bílé chodby, to je ono. Ale už není, vchod se stal zase součástí stěny. Muž a žena v černém, oba mají sluchátka napojená na vysílačky. Jako z filmu, pomyslím si. Ona to má očividně na starost: „Pane Firesi, trochu si s vámi popovídáme, ano?“ Usmívá se, abych neměl pocit, že jsem vyslýchán. „Nemám vám co říct. Ani nevím, kde jsem,“ odpovídám poslušně. Nemohu se na ně pořádně podívat, moje oči se nehnou od blikajících obrazců. Jsem v nevýhodě, vidí mi až do duše. Ten muž odejde z mého zorného pole a spustí: „Rozumíme, pane Firesi. Přesto však doufáme, že si v průběhu našeho rozhovoru vzpomenete.“ Má nepříjemný, jedovatý hlas, jako bych ho už někdy slyšel. K mé úlevě pokračuje žena, která se se mnou marně pokouší navázat oční kontakt: „Domníváme se, že jste z naší společnosti něco odcizil. Hledáme to, a očekáváme, že nám s hledáním pomůžete.“
Tak proto tu jsem. Pousměju se, protože je mi jich skoro líto. Nevědí, že muž, kterého zajali, ani neví, jak se jmenuje. „Nemám ponětí, co jsem podle vás vzal. Je mi líto, nevím nic.“ Myslí si, že jim lžu, poznám to z povzdechnutí té ženy. „Jsme přesvědčeni o opaku. Soustřeďte se, pane Firesi,“ pronese strojeně. Jedovatý hlas pokračuje: „Spolupráce si ceníme, budete za ni řádně odměněn. Pátrejte ve svých vzpomínkách, pomůžete tak mnoha lidem.“ Proč jsou tak milí? Očekávají, že jsem na jejich straně. Mohlo by to tak být? Už si vzpomínám, tu jejich společnost znám. Technický výzkum, energetika. Vidím logo a hranatou budovu na okraji civilizace. Dost daleko ode všeho. Co jsem jim mohl vzít? „Co jsem odcizil? Nemohu spolupracovat, pokud neznám podrobnosti.“ Možná mi věří, že si nic nepamatuji, nebo mě mají za hlupáka. Z jejího pohledu to nevyčtu. Jestli jsem něco opravdu ukradl, musel jsem mít důvod. Určitě to bylo něco důležitého, a tajného. Jako bych to měl přímo na jazyku. Musím se více soustředit. „Z našich laboratoří jste odcizil generátor…“ mluví už zase muž. Nemůžu ho nechat říct ani jediné další slovo. „Čisté energie,“ říkám já, mnohem příjemnějším hlasem, a na sekundu odtrhnu svůj pohled od světel, abych se podíval do očí vědkyni.
Znovu se usměje jako letuška, co vám přeje pěkný let. „Vidíte, pane Firesi, jak vám to jde. Teď si stačí vzpomenout kde generátor je.“ Myslí si, jak je mazaná. Proč bych měl spolupracovat, snad proto, že jsem tu kdysi pracoval? Nejsem blázen abych jen tak pro sebe ukradl generátor. Nebo snad jsem blázen? O to tady jde? Ne, musel jsem to někomu dát. „Musel jsem to někomu dát.“ Proč mluvím? To blikání a hučení mě jen mate. Moc vjemů, málo souvislostí. „Máte tušení komu? Poslední otázka, pak ta nepříjemná světla a hluky samozřejmě vypneme,“ slibuje muž. Mám pocit, že taková dohoda je v mé situace přeci jen rozumná. Ani jeho hlas se mi už nezdá tak jedovatý.
Ale budu je muset zklamat. Moje paměť odmítá vypovědět jméno, jen vím, že jsem společnosti způsobil velký problém. Vzpomínám si jen na ideál, kterému jsem svůj čin zasvětil. „Dal jsem to do rukou veřejnosti. Pokud si dobře vzpomínám, měl jsem pocit, že lidstvo by mělo mít k takovému objevu přístup.“ To jsem se ale rozpovídal, je to ulevující. Žena však moje nadšení nesdílí, dokonce se otočí zády a míří k místu, kde se ve stěně skrývají dveře. „Takové rozhodnutí však nepřísluší vám, pane Firesi. Vážně nevíte, komu jste generátor předal?“ zkouší to ještě. Dochází mi, že jsem musel být obelhán. Vrací se mi logické myšlení, nesmím si dál vzpomínat. Vyloudí to ze mě. „Je mi líto…“ hlesnu, mé oči se znovu připoutají k promítaným tvarům a žena zklamaně opustí místnost, aniž by mi dala možnost prohlédnout si venkovní světlo.
Nějakou dobu nemluví nikdo, pozorně vnímám sled tří barev a nesourodých zvuků. Zbystřím až když se mezi ně přidají kroky muže. Musel jsem zapomenout, že tu stále je. Obejde mě a najednou stojí přímo přede mnou. Zrzek se zákeřným úšklebkem sáhne rukou až za moji hlavu, na opěradlo studené židle. „Děkujeme za spolupráci, to bylo vše…“ hlesne stroze, a já nabývám jistoty, že spolu nemluvíme ani zdaleka poprvé. Snažím se vytočit hlavu jiným směrem, abych nemusel koukat do jeho proradných očí. Nejde to, mám ztuhlý krk. On pak stiskne tlačítko, kterého jsem si doteď neměl šanci všimnout, zatímco se tváří skoro šíleně. Dříve, než mě však přemůže strach, se mi začne zdát, že se stmívá. Zároveň konečně pohasínají i mé zběsilé myšlenky. Ve tmě už mě jeho křečovitý úsměv vyděsit nemůže. Ve tmě je jen klid a ticho. Pak cvaknou dveře, uběhne neurčité množství času, a já zas vidím.
Zelená. Červená. Modrá. Světla reflektorů. Kruhy a čtverce promítané na stěnách. Neustálé blikání mi vymývá mozek, z toho bzučení a šumění snad zešílím. Jsem tu držen, nemůžu se hnout. Něco po mě chtějí, jen si vzpomenout co. Na tom ale nesejde. Nesmím jim to říct, ať je to cokoliv.