Recenze: Zóna zájmu se nás nutí ptát, jak moc přehlížíme zlo, které není vidět

Vojtěch Rikan
Záběr ze Zóny zájmu (produkce A24)

Čistokrevné zlo, které se odehrává za vysokými stěnami, jež máte přímo před sebou. Kulisa, která doplňuje váš každodenní život s rodinou v domě, který je vaším splněným snem. Křik plný bolesti a utrpení přehlušuje výskot dětí, výstřely nejsou tak časté, aby se na ně nedalo zvyknout. Z vysokých komínů vychází dým, který se jako temnota vznáší ve vzduchu a zhmotňuje jeden z nejodpornějších zločinů v celé lidské historii. Přesně touto optikou se na téma holocaustu dívá film Zóna zájmu britského režiséra Jonathana Glazera. Snímek volně inspirovaný stejnojmennou knihou Martina Amise sleduje běžný život rodiny Rudolfa Hösse (Christian Friedel), kteří si užívají své dny v honosném sídle, které ale přímo sousedí s vyhlazovacím táborem Osvětim. Glazer se snaží na tuto hrůzu poukazovat způsobem, který je zdánlivě atypický, ale ve finále nesmírně silný. Většinu času totiž strávíme právě v samotném sídle, kdy se stavíme do pozice pasivních pozorovatelů bezstarostné obyčejnosti, která jen občas narušena debatami s nacisty o nové kremační peci.

Zóna zájmu je velmi silná ve své civilnosti. Glazer se rozhodl mimo jiné rodinu Hössových sledovat tak, že se do domu ukryly skryté kamery, aby tak vynikla mrazivá autentičnost běžného života, kdy zas a znova můžete být pohoršeni a zároveň fascinováni faktem, že to, že přímo naproti jejich domu stojí místo, které systematicky likviduje miliony lidí, s nimi vlastně nic nedělá. Snímek spíše vytváří kulisu, která postupně začne vykazovat velkou míru absurdity, grotesknosti, ale i postupně rostoucí úzkosti a zděšení. Spíše než obraz je výrazná zvuková stránka filmu, která je skutečně pečlivá. Zatímco téměř voyersky sledujete domácí idylku, občas se ozve výstřel nebo výkřik. Dost na to, aby vás nevytrhnul z pozornosti, ale zároveň aby se ve vás začala budovat úzkost, kdy se ozve něco dalšího. Zlo za zdí tudíž můžete pouze slyšet a představit si ho. Za zdi se během snímku nedostaneme. 

Zvukový designer Johnnie Burn vytvořil 600 stránkový dokument, při kterém zohledňoval například i vzdálenost a ozvěnu jednotlivých zvuků, které vytvořil i na základě výpovědí, záznamů a událostí, které se v Osvětimi doopravdy staly. Zóna zájmu si ale s vaším vnímáním pohrává daleko více a částečně vás nutí si na fakt, že velmi často koukáte na střechy budov v Osvětimi a kouř vycházející z jejich komínů, postupně zvykat, protože začnete chápat, že možná ani nemáte na výběr. Právě onen motiv a otázka, zdali je možné si zvyknout na přítomnost zla, je kontrast, se kterým Zóna zájmu pracuje zkrátka bravurně a to hlavně ve scéně, kdy se do sídla jede podívat matka Rudolfovy ženy Hedwigy (Sandra Hüller). Jako jediná není po pár dnech schopná snášet to, co už ostatní berou jako samozřejmost, kterou si možná nechtějí nebo ani nejsou schopni připustit. To je něco, co si můžeme jako diváci jen domýšlet. Přes to všechno je Zóna zájmu filmem, který porušuje všechno, co od běžného filmu očekáváte. Nenabízí žádnou dramatickou linku, tempo je od začátku nesmírně rozvleklé a už jen intro s výrazným hudebním motivem Micy Levi, který doplňuje černé plátno, na kterém se postupně rozplývá nápis filmu, je něco, co vás staví před obrovskou zkoušku. Přesto film vlastně poměrně rychle uteče a možná vám bude pár dní trvat, než se ve vás všechno otevře a vy pochopíte, co jste vlastně viděli. 

Co ve vás ale zůstane určitě je onen pocit bezútěšné klaustrofobie, což ze zhruba první půlky filmu dělá skutečně mistrovské dílo, které je schopné vám přelévat všemožné myšlenky a emoce z jedné strany na druhou. Nezprostředkovává vám jen zlo, které můžete sledovat, ale testuje, jak moc s vámi zahrává již zmíněný čistokrevný zvuk a jestli více sledujete běžné životy nebo to, co se děje kdesi vzadu, ale přitom nebezpečně blízko. Film ale tuto optiku zahazuje v druhé půlce filmu, kde v samotném sídle netrávíme už skoro žádnou dobu. Ačkoliv se zde vyvíjí alespoň částečně nahozený děj a snímek nabírá dynamičtější tempo, paradoxně opadává vaše celková pozornost. Přesto tu není nouze i o jedny z nejsilnějších scén z celého filmu, které vás zasáhnou, případně ve vás vyvolají pocit naprostého znechucení. Například jeden z telefonátů Rudolfa s Hedwigou do vás, navíc ve spojení se skvěle odosobněným herectvím, dostane skrz jedinou větu takovou nálož zděšení, která je ale natolik absurdní, že jen těžko budete lovit emoci, kterou byste mohli dát najevo. 

Výraznou linkou je i příběh dívky, která v okolí tábora rozhazuje jablka pro pracující v táboře. Její scény jsou točeny v černobíle inverzi, což je dáno mimo jiné tím, že Glazer se rozhodl pro film použít jen přirozené a praktické osvětlení. Vytváří to jistý kontrast k onomu nezastavitelnému zlu, které tu skutečně jinak všichni přehlíží, podporují nebo před ním zavírají oči. Je to zkrátka další střípek do bezútěšné mozaiky, která dává najevo, že lidství ještě existuje, ale bohužel se k nám jako divákovi dostane jen tragický následek, kdy kvůli jablku dojde za zdmi tábora ke rvačce a tedy následnému trestu. V celkovém kontextu filmu zde tyto scény nemají takovou sílu jako jiné, ale nelze jim upřít, že fungují jako výrazné předěly mezi jednotlivými částmi snímku a vnášejí do vás tu aspoň trochu naděje, ač pomíjivé.

I když je Zóna zájmu skutečně divácky náročná a možná se vůči své umělecké vizi podřizuje až příliš, je to snímek, který je potřeba vidět. Zanechává si mrazivý přesah i do dnešní doby, nutí se nás ptát, jak vznikají lidé, kteří jsou ochotni zlo nejen páchat, ale i přehlížet, i když je přímo před jejich prahem. 

Možná budete mít pocit, že z kina neodcházíte zdrceni, ačkoliv byste měli. Je to mimo jiné jeden z mnoha pocitů, který ve vás film snaží vyvolat. Vede nás k tomu, abychom o holocaustu nejen mluvili, ale taky se neuklidňovali tím, že se to přece už nikdy nemůže stát. Při pohledu na rodinu Hössových tomu přeci jen taky nemůžeme uvěřit. A přesto. 

Viděno 20. února 2024 při promítání v Kině Art

Zóna zájmu (2023)

Režie a scénář: Jonathan Glazer

Kamera: Łukasz Żal

Hudba: Mica levi

Hrají: Sandra Hüller, Christian Friedel, Ralph Herforth, Freya Kreutzkam, Max Beck, Ralf Zillmann, Imogen Kogge, Stephanie Petrowitz, Marie Rosa Tietjen a další

Napsat komentář