V 11. vydání časopisu jsme se rozhodli zaměřit na hledání svého místa. Jako umělce. Jako člověka. Jako Daniely Špinar. Umělecké vyjádření, v rámci hlubokého hledání svojí vlastní identity, se formuje s námi. Umělecká díla autorovi dokážou zpětně zodpovědět otázky o jeho životě, na které v danou chvíli nenachází odpovědi. V rozhovoru se zabýváme i tím, jaké to je odejít a konečně se soustředit na sebe sama. Jaké to je cítit ve své tvorbě svobodu.
Anuše Řehůřková
(Tento článek je on-line verzí článku z tištěného čísla 11.)
Pamatujete si ten prvotní okamžik nebo pocit, kdy jste se rozhodla, že divadlo je tou cestou, po které se chcete vydat? Ten impuls vedoucí k uvědomění, že je to něco, čeho chcete být součástí…
Když se člověk zpětně dívá na svůj život, tak je jasné, že neexistuje jeden zásadní okamžik, který by mě zviklal k divadlu. Zpětně jsem si uvědomila, že jsem se divadlu věnovala vždycky. V rámci církve, ve které jsem vyrůstala a kam jsem docházela jako teenager. Jen jsem nechápala, že církevní obřady mají divadelní prvky. Taky jsem nevěděla, že divadlo je něco, čím se člověk může živit nebo čím se může zabývat. Paradoxně, i když církev funguje velmi divadelně, tak ve světském prostředí pro divadlo nebylo místo. Nebylo to něco, k čemu by měl křesťan tíhnout. Takhle jsem to aspoň vnímala v osmdesátých a devadesátých letech.
Ale samozřejmě pro mě existují okamžiky, kdy jsem si řekla, že divadlo je to, co bych chtěla dělat. V dospívání to pro mě byly inscenace Petra Lébla, Vladimíra Morávka a J. A. Pitínského. Když jsem tehdy šla do divadla, měla jsem pocit, že jsem se dostala do úplně jiného nereálného světa, který mě strašně přitahoval. Vůbec jsem nechápala, jak moc na mě působí, v rámci mantinelů, které jsem měla v hlavě stanovené církví. Fascinovalo mě, že divadlo může mě takhle hluboko zasáhnout.
Hodně zmiňujete církev a víru. Je život dlouhodobým procesem pochybování a poznávání sebe sama? Kladení si otázek, zda jsem tu správně?
To, co mi dala víra, je spíš ta otázka než odpověď. Co je vlastně smyslem života? Myslím si, že divadlo na tuto otázku hledá odpověď. A to skrze vyprávění příběhů a ztotožňování. Díky tomu, že okusíme životní zkušenosti jiných, poznáváme svět okolo i sebe sama.
Dřív, v tom křesťanském prostředí, byl pro mě smyslem života Bůh. To je dané a člověk se nad tím moc nezamýšlí. Je to vztah k Bohu. Žijeme spořádaně na tom pozemském světě a pak za to budeme odměněni. Tohle byla filozofie, kterou jsem přebrala a chtěla žít. Pak jsem se samozřejmě z církve vymanila. Šla jsem právě cestou divadla, což byl velmi radikální řez. Nastoupila jsem na DAMU a přestala chodit do sboru. Smysl života se tedy pro mě trochu roztříštil a hledám ho dodnes. Zároveň mě fascinuje to, že čím míň se člověk snaží hledat ten smysl, tím víc může řešit život sám o sobě. Jedna z těch možných filozofií je, že smysl života je život sám. Z toho vyplývá, že když jste tady a existujete, tak tu musíte být správně. Vlastně jste tady, protože jste tady. K tomu si kladu otázku, co je to vlastně člověk a co je společnost.
Myslím si, že čím je člověk starší, tím se mu na to odpovídá hůř. Smiřuje se s tím, že všem věcem nebude rozumět a že chaos je součástí života. Chaos nemusí být nutně špatný. Mně se líbí, že jsme každý velkým unikátem.
Životní cesta každého je skutečně nevyzpytatelná. Vy jste se věnovala studiu herectví a potom jste se rozhodla pro studium režie. Ve vaší tvorbě přistupujete k divadelním textům velmi autorsky a autenticky. Nepřemýšlíte nad nimi v ryze tradičním slova smyslu. Vždy se mluví o správné interpretaci textu. Inscenátor se snaží o přiblížení k vlastní realitě a realitě společnosti. Kdybyste vy sama za sebe mohla pojmenovat témata, která svou režijní tvorbou komunikujete, která by to byla?
To by bylo skoro na knihu. Moje tranzice, ten druhý coming out, který jsem ve svém životě udělala, mi opravdu ukázal zásadní perspektivu. Pochopila jsem spoustu věcí, co jsem dělala velmi intuitivně. Obecně jsem velmi intuitivní, ať už při výběru témat, nebo při tom samotném zpracování. Nepovažuji se za žádnou intelektuálku. Nejsem člověk, který rád vykládá a říká, jak mají věci být, nebo co je moje pravda. Já to nemám ráda. Jsem víc fyzická a emotivní.
V mé tvorbě byla vždycky queer témata. Témata komunity, která je doteď nějakým způsobem utlačovaná společností. Aniž bych se považovala za nějakou aktivistku, tak jsem vždycky velmi ráda ukazovala jiné pohledy queer člověka. Co mě opravdu silně zasahuje jako téma, je manipulace.
Z jakého úhlu pohledu vás zajímá manipulace? A vyvíjejí se ta témata postupem času?
Primárně manipulace v rámci erotických a partnerských vztahů. Co to s člověkem dělá emočně a jak to může skončit. Skončit pro manipulátora samotného. Teď mě zajímají věci, které se týkají MeToo. Před dvěma lety byl pro mě důležitý vznik iniciativy Nemusíš to vydržet na DAMU. Vždy jsem se ztotožňovala s oběťmi manipulátorů. Vztahová linka mezi manipulátorem a manipulovaným je strašně křehká. Koneckonců teď jsem o tom dělala inscenaci. O Petru Léblovi. Objal mě bůh a nic.
Samozřejmě mě vždy také zajímala ženská témata. Teď vím, že je to zkrátka proto, protože jsem vnitřně žena. Celé to začalo dávat smysl. Neřekla bych, že jsem se tranzicí nějak změnila, že bych začala řešit jiná témata. Spíše je to tak, že víc rozumím tomu, proč jsem se těmi tématy zabývala a zabývám.
Potom je tu samozřejmě právě to hledání toho smyslu. Smyslu obecně. Proč tady jsme a jak se navzájem bijí lidské filozofie. Myslím si, že každý, kdo se věnuje divadlu, zkoumá člověka s jeho myšlenkovými pochody a emocemi. Není to úplně o žánru nebo druhu divadla, ale je to opravdu spíš o tom chtít neustále prozkoumávat člověka jako takového.
Inscenace, ke které se často vracím v myšlenkách, je hladní vodina: Rusalka. Jak vznikala?
Jsem velmi ráda, že jsem to mohla zrealizovat. Paradoxem je, že jsem ten text napsala před deseti lety. A vůbec jsem nevěděla, proč jsem ho napsala. Nevěděla jsem, co byl můj záměr. Když jsem se k němu vrátila, byl to neuvěřitelný pocit. Jako bych si něco předpověděla. Napsala jsem to dřív, než jsem byla schopná do sebe nahlédnout. A ta třináctá komnata už chtěla být otevřená. Trvalo to ještě dalších deset let.
Příběh Rusalky mám nesmírně ráda. Vypůjčila jsem si určité pasáže z Kvapilova textu. Celé se to pro mě stalo příběhem muže, který potřebuje svůj coming out jakožto trans žena. Jde o člověka těsně před coming outem. Ten často dělá věci, které jdou úplně proti tomu. Věci, které nedávají smysl. Prince potkáváme těsně před tím a chová se jako heterosexuální hovado. Je takový porouchaný a nedokáže to ještě rozumově pobrat. Rozum se snaží bránit tělu.
Sama Rusalka taky prochází přerodem. Prochází si tranzicí. Musí se změnit v člověka. Vždycky mě baví, jak ji ježibaba upozorňuje na to, co všechno ji čeká. Jaká bolest to bude. Projít coming outem, to je těžká cesta ke změně. Je to bolestivé psychicky i fyzicky. Ale láska je silnější než bolest. Lidem se může zdát, že jsem se zbláznila, že si teď prý ničím zdraví a svoje tělo. Ale pro mě je ta představa identity, která je špatná nebo je ve špatném těle, tak moc silná.
Inscenace je pro vás něčím hodně osobním…
Nejzajímavější na tom celém je, že před svým coming outem jsem byla na vrcholu jako muž ve všech ohledech. Snažila jsem se to překonat. To, co je ve mně. A to je masochismus. Člověka to dožene k tomu, že buď úplně vyhoří a má až sebevražedné stavy, nebo je agresivní na své okolí. V Rusalce je zvláštní to, že princ se do ní zamiluje, když ho Rusalka zachrání, ale hned ji podvádí s cizí kněžnou. Proč? Proč se mu nelíbí Rusalka? A člověk si říká, proč on se chová jako ten divný porouchaný stroj, dělá nesmysly a je vůči ní zlý. A proto jsem věnovala třetí dějství tomu, že jí vysvětluje, proč se to děje a proč to nezvládl jinak. Viděl v ní sebe. A potřeboval jí nějak ublížit. To souvisí s manipulací. Když je člověk někým, kým není, když v sobě potlačuje něco zásadního, ať je to sexualita, nebo identita, tak vlastně dřív nebo později začne manipulovat svým okolím. Začne manipulovat i sám se sebou. Se sebou manipuluje celý svůj život, ale násobí se to.
A o tom všem jsem chtěla mluvit. I přesto, že to byl deset let starý text. Divadlo Letí mně nabídlo azyl. Já jsem byla ráda, že jsem mohla zinscenovat něco takhle komorního. Představení začíná debatou na téma trans. Diváci sdílí svůj názor. Seznámí se. Zakusí to téma natolik, že potom inscenaci pozorují velmi soustředěně. A taky se může stát, že v průběhu toho trošičku změní svůj názor, což je skvělé. Rozproudí to v nich přemýšlení o identitě, o nich samých. Nebo o jejich partnerovi či známém. A když se tam ještě do toho všeho v té debatě objeví nějaký trans člověk, tak je to ohromně obohacující. Mnoho lidí se třeba s nikým takovým v běžném životě nesetkává. Osobní a živé setkání vždycky přispívá k větší empatii.
Rusalka byla prvním projektem, který jste realizovala po odchodu z Národního divadla. Kdybyste se měla zamyslet nad vaším působením v Národním divadle, jak byste to pojmenovala?
V mnoha ohledech to byla práce snů. Krásná éra trvající sedm let. Prověřila jsem si svoje manažerské schopnosti. Obklopila jsem se úžasnými lidmi. Mohla jsem se dostat více do zahraničí. Hlavně to byla práce, která má velký dopad v rámci diváků. Ne nutně příjemný dopad. Divák Národního divadla je velmi specifický, toto divadlo navštěvuje různá škála lidí. V ND se vedly zvláštní politické souboje, na které jsem nebyla připravena. Já jsem opravdu spíš umělkyně a ta funkce je vysoce politická. Znamená to, že musíte reprezentovat. Musíte dělat určité věci, který jsou nepříjemné. Vidíte na špičku. Na to, jakým způsobem funguje celá oficiální divadelní síť. Jak si tam pánové přehazují trafiky. Já jsem tam vešla s obrovskou vervou. Bylo mi třicet pět. Chtěla jsem pracovat. Přišlo mi, že jsem některé lidi otravovala tím, že jsem chtěla něco zlepšit. Změnit systém určitých procesů. A narážení do stěny mě hodně vyčerpávalo. Postupem let mi začalo být velmi nepříjemné pracovat pod Janem Burianem. Být jeho podřízená. Začalo mi to dost vadit. Ve chvíli, kdy člověk zjistí, jak funguje divadelní politika, tak je tím bohužel zhnusený.
Jak přišlo to uvědomění, že je potřeba odejít?
Díky iniciativě Nemusíš to vydržet jsem byla schopná ventilovat svoje dojmy. Což byla velmi spontánní reakce. Mně se však velmi ulevilo. Začala jsem zjišťovat už před pandemií Covidu-19, že si svého nadřízeného vůbec nevážím. Že mi přijde, že sedí jako žába na prameni na mnoha kanálech. Tedy zastává několik důležitých funkcí. Určité věci se těžko změní, když to celé závisí na nějakých konkrétních lidech. Horší na tom je, když se vy začínáte stávat součástí této skupiny lidí. To mě velmi frustrovalo. Utekla jsem z toho s vědomím, že budu začínat znova. Určitě jsem stála na rozcestí. Buď půjdu jednoduše dál a budu dělat kariéru, nebo spálím mosty. Jsem ráda za to, že jsem si dokázala, co umím a co neumím. To mě velmi posílilo. Uvidíme, jak se bude moje kariéra dál rozvíjet. Byla jsem už celkem vyhladovělá po nějakých opravdových tématech, která bych chtěla dělat, ale v ND by nebylo možné je realizovat. I přesto jsem si tam za své působení splnila pár snů. Ale uvědomila jsem si, že jsem v podstatě nic jiného než to divadlo neměla. Můj osobní život jako by neexistoval.
I tak jsem na svou éru v ND nesmírně hrdá. Hlavně na práci svých kolegů. Na naši společnou éru. Vždycky na to budu vzpomínat jako na zkušenost, která mě posunula dál. To jsou zase ta velká pozitiva. Vzala jsem si zpátky svůj život a konečně můžu žít autenticky. Jsem šťastná, že teď režíruji kusy pro padesát diváků s třemi herci. Není to pro mě vůbec krok zpátky, jak by si někteří mohli myslet. Netrápím se s egem, které by mě asi dřív trápilo. Myslím si, že všechno dopadlo tak, jak mělo.
Daniela Špinar je česká divadelní režisérka původem z Prahy. Na pražské DAMU vystudovala herectví a poté i obor režie. Následně na ni čekal úspěch v mnoha divadlech po republice. Dostala angažmá v Divadle na Vinohradech, kde vznikla její přelomová inscenace Vojcek, která vyhrála Cenu Alfréda Radoka a mnoho dalších. V období 2015–2022 zastávala pozici umělecké šéfky Činohry Národního divadla.
