Autor: Jakub Syrovátka

Těžká kožená bota se zabořila do vysoké vrstvy sněhu. Propadla se mnoho centimetrů do závěje a ven jí musela pomoct roztrhaná, rovněž kožená rukavice. Staré, vrásčité prsty prosvítaly skrz trhliny v obou rukavicích. Do jedné z nich zapadla rudá kapka krve. Konečně se podařilo botu vyprostit ze sněhu. Čas pro další krok. Za mužem zahaleným v zimní vojenské uniformě se ztrácely dvě stopy. Šlápoty v závěji – a čerstvá krev. Stařec něco mrzutě zamumlal pod vousy a od pusy mu vzlétla oblaka páry. Sněhové vločky letící ohromnou rychlostí je ihned rozmělnily a pohltily do bílého závoje sněhové bouře. Široko daleko bylo jen bílé údolí, skalnaté štíty vysokých hor a někde v dálce něco, co připomínalo střechu horského přístřeší.

Stařec už nějakou dobu odolával touze se otočit. Vydat se vstříc smrti v boji se zdálo jednodušší než umrznout při dezerci. Kdysi silné tělo však odmítalo vydat povel vzdát se. Pohyb vpřed byl jediným možným pohybem a muž se svému pudu sebezáchovy plně oddal. Každý krok, kdy se propadl sněhem o něco hloub, jeho prokřehlá chodidla více a více unavoval. Černou kuklu a šedý vous pokryla hustá vrstva ledových krystalků. Muž zatínal zuby a nasadil zarputilý výraz, který celou cestu neměnil. Co minutu zavíral oči a jeho údy se mechanicky, samy od sebe, sápaly nahoru z údolí. Pak je zas otevřel, aby cestu zkontroloval. Mžoural. Bílá záře a letící vločky ho skoro oslepily. Jakmile došel až k šedému skalnímu převisu, rozeznal jen tmavou šmouhu. Ucukl zpátky hned, jak nad sebou zaslechl křupnutí. Ostrý rampouch ho těsně minul a zapadl do sněhu pod převisem. Stařec tiše zanadával a vlezl pod převis. Na chvíli nechal svá kolena zabořit se do závěje. Ke svému štěstí zjistil, že pod převisem je sněhu jen málo, a tak se opřel o pevný kámen. Zrudlá tvář se sklonila k roztrženému vojenskému kabátu. Stejnou jizvu nesla každá vrstva starcových svršků. Všechny je slepila krev. Špinavý obvaz sotva zastavil krvácení ze starcova břicha. Teplá krev a moč vždy jen na chvíli starce zahřály. Veškeré dřívější projevy lidství už ztratil na frontě. Teď mu výcvik přišel vhod. Sáhl po kožené brašně u pasu a zmrzlými prsty se ji pokoušel otevřít. Kožená páska se dokonale přilepila ke kovové přezce, ale nakonec když brašnou zatřásl, povolila. Všechny maličkosti uvnitř se draly ven do sněhu, a starcova ruka jen tak tak zachytila svazek šicího náčiní. Přesvědčen o tom, že dokáže sám sobě zašít ránu i s prokřehlýma rukama, sundal kožené rukavice a chopil se jehly.

První pokus o nasazení hedvábné nitě na jehlu se nevydařil. Ani podruhé si nit nenašla cestu. Stařec se bezradně snažil o něco, co ani doma v teple neuměl. Na osmý pokus však uspěl. Rychle chytil nit z druhé strany. Pak ji potáhl z klubka. Jehla se však vymkla kontrole, znecitlivělé konečky prstů ji nezachytily. Zmizela ve sněhu. Stařec zaúpěl, až mu přeskočil hlas, a jako záchranářský pes začal jehlu ve sněhu hledat. Rozházel přitom všechen zbytek věcí z brašny. Až další rampouch, který spadl z převisu, starce vyrušil. Vsunul namodralé ruce do rukavic a se slzami v očích vyskočil z pod převisu zpět do sněhové bouře. Jistě by tam nakonec umrzl, a to mu svaly, jakkoliv zesláblé, dovolit nechtěly.

Každý další krok doplňovalo několik kapek krve, která prosakovala skrz obvaz. Starcova bolest se stupňovala, šok odezněl a adrenalin ho zradil. Ze žízně a bolesti si stařec naplnil ústa sněhem a začal ho bezmyšlenkovitě chroupat. I jeho kabát už bouře zbarvila do běla. Jen krvavé skvrny barvu neztrácely, jako by se ta rudá chtěla vysmívat. Stařec se sápal vzhůru k domnělému přístřeší a za sebou nechával čím dál větší kousky svého žití. Nejen to, zanechával za sebou kousky člověka. Nahoru se drápalo zvíře, které neznalo naději ani víru. Jen strach. Strach ze smrti zabíjel myšlenku za myšlenkou. Šetřil energii pro starcův otupělý mozek. Stařec jen skřípal zuby a zatínal každičký sval pro sebemenší krok vpřed. Nemohl si přiznat, že už k chatrči nedojde. Upřeně zíral na svah před sebou, ve snaze ho svým pohledem pokořit. Dokola a dokola opakoval ochraptělým hlasem: „Už jen kousek, už jen kousek,“ dokud naprosto neoněměl. I potom sípal ve stejném rytmu, a obláčky páry od něj šly jako od lokomotivy. Tlačil svůj náklad, své tělo, dál sněhem, protože podruhé v jediném dni se vzdát nemohl. Jen tuto jedinou myšlenku nechal žít. Když dojde svého cíle, nebude sám sobě zbabělcem.

Sněhová bouře slevila ve svém burácení a bylo-li před chvílí slyšet bitvu v údolí, teď už nepochybně utichla. Slunce se navečer ukázalo v celé své kráse. Nenávratně se však táhlo k obzoru. Skalní štíty na chvíli odrazily teplou záři na starcovu tvář. Zarazil se a zastínil si rukou výhled. Stál na hřebeni, a příkrá cesta k teď už jasně zřetelné zimní chatě byla poslední překážkou. Nohy se vzpružily a pokusily se zrychlit. Vzápětí se však jedna sklouzla a zkroutila starcův kotník do nepřirozené polohy. Zasyčel. Musel to zkusit pomaleji. Malými krůčky se po čtyřech sápal blíž a blíž. Chata se však posměšně vzdalovala. Aspoň se to starci zdálo. Byl by volal: „Jen počkej, chato! Já si v tobě ještě před západem složím hlavu do tepla!“ Hlas ale byl tentam, a tak syčel a vrčel jako zraněný vlk. Obvaz na břiše povolil, ale stařec své ráně nevěnoval pozornost. Bolest byla zas ta tam. Malé kroky nenabíraly konce. Možná ještě trochu popoběhnout, a byl by v cíli. Opřel se o kolena a vyplivl sliny smíšené s krví. Pořádně se nadechl a bez váhání se rozběhl vpřed. Skočil jednou. Podruhé. Potřetí. V tom ho bodlo v břiše. Kulka se ozývala stejně, jako když ho postřelili. Starcova páteř se v tom šoku prohnula a on ztratil rovnováhu. Udělal ještě jeden skok, druhý, i třetí. Pak se mu znovu podvrhnul kotník, a on neodvratně padal z příkré stezky zpět do svahu. Kutálel se sněhem, který si našel cestu do všech záhybů v jeho oblečení a začal pálit všude na kůži. Zdolaný hřeben byl zase proklatě vysoko.

Zastavil se na skalce se zledovatělým povrchem. Okamžitý pokus o zvednutí zarazilo tu sklouznutí, tu přilepení k ledu. Nešlo se hnout. Stařec si o led nejspíš zlomil nos. Krev se najednou lila nejen z břicha, ale i z jeho obličeje. Musel se nějak otočit a zkusit to ještě znovu. Už věděl, že chata opravdu existuje, a že se k ní může dostat. Když se konečně zapřel nezraněnou nohou a otočil se na záda, poslední paprsky slunce ozářily pár míst v údolí. Uchvacující scenérie měla na starce pramalý vliv. Večer se chýlil ke konci, a s ním i starcův život. Odsunul svoje zkrvavené tělo ze skály do závěje a pokusil se o jediný krok. Už ani to nedokázal. Zapadl zdravou nohou hluboko do sněhu, a už neměl síly ji vytáhnout ven. Bouře pominula úplně, ale ani to už starci nemohlo pomoct. Po jeho tváři stékaly slzy. Prohrál. V ten moment ho ozářilo silné, bílé světlo. Poslední ze slunečních paprsků dopadl, byť jen na drobnou chvíli, na ztrápenou tvář. Stařec otevřel zamhouřené oči dokořán, jakmile si zvykl na světlo. Užasl. Z hřebenu k němu přicházela žena. Plavé vlasy až k zemi, rudé šaty, a zářící azurově modré oči. Mladá a překrásná. Bosky k němu kráčela tak lehce, že se pod ní sníh nepropadal. A tak mile se na něj usmívala. Stařec zprvu zamrkal, ale pak seznal, že se snad radši nechá svou skomírající myslí ošálit, než aby přišel o tak krásný zjev. Přistoupila k němu a pohladila jej po hlavě. Jemně sejmula zmrzlou kuklu a rozčesala mu šedivé vlasy. „Už bude dobře. Neměj strach, osvobodím tě,“ zpívala lehounkým a zvonivým hlasem. Starcův strnulý výraz roztál, a on se usmíval skoro tak hezky jako ona. „Tvá vytrvalost a statečnost bude odměněna. Zapomeň na zbabělost!“ šeptala mu do ucha a její dech zahříval starcovo tělo i duši. Pak natáhla útlou paži k jeho ráně. Stařec nejdříve cukl, ale nakonec ji nechal dotknout se jeho zničené tkáně. Jakmile se jí růžové prsty dotkly, sama se zacelila, a krev z oblečení se vrátila zpět do těla. Stařec se necítil pouze zdráv, cítil se dokonce mladší. Zmámeně sundal rukavice a opatrně se dotkl dlaně krásky před ním. Ona jej chytla pevněji a navedla jej, aby ohmatal svoji bradu. Stařecká bradka byla najednou pryč. Stejně tak vrásky. I zlomený nos se mu zahojil. Žena se zaculila, její tváře se zbarvily do ruda, a pak jej něžně políbila na čelo. On zavřel oči a slastně se nadechl. Když je zas otevřel, nebylo v nich už vidět ani kapku bolesti. Žena se od něj odtáhla a začala ho lehkým krokem vést na hřeben. Najednou byl lehký jako ona, a každým krokem byl výš a výš, až se nakonec vznášeli ve světle posledního paprsku slunce.

Další den po hřebenu postupovalo několik mužů ve sněžnicích a huňatých kabátech s vojenskými odznaky. Z chaty, kde jejich jednotka držela hlídku, se vydávali přes hřeben do nedaleké pevnosti. Jeden z nich se zahleděl do údolí a na svahu si všimnul něčeho zvláštního. „Hej, stůjte! Támhle leží nějakej chlap!“ volal na ostatní. Když opatrně sestoupili ke skále, nalezli starého muže v roztrhané uniformě. Mrtvého. „Asi vykrvácel,“ hlásil jiný z vojáků, když si prohlédl, jak zaschlá krev vybarvila okolní sníh do ruda. Aby o něm mohli podat hlášení, museli ho otočit, kvůli odznaku na předku kabátu. Když se jim to konečně podařilo, všimli si však něčeho tuze zvláštního. Stařec měl oči dokořán, zdály se být v něčem nadpřirozené. Zářily v azurové barvě.