„Došla jsem k závěru, že když člověk získá v aktivitách divadelní pedagogiky pevnou půdu pod nohama, stačí mu pak mít k dispozici prostor, čas a svolané zájemce. A potom se třeba i bez jediné rekvizity a pomůcky dají dělat velké věci,“ věří Anna Stránská, intendantka brněnského HaDivadla, se kterou jsme vedli rozhovor nejen o neformálním vzdělávání v HaDivadle a všech aktivitách, které HaDivadlo představí blíže v rámci své přehlídky vzdělávacích aktivit 12.–14. března 2024. Proč je pro HaDivadlo vzdělávání tolik důležité? Je vůbec divadlo možné od vzdělávání odstřihnout? A v čem mohou být obohacující diskuse mezi divadlem, diváky a odborníky z uměleckých oborů?
Sára Matůšová
Proč je pro HaDivadlo tak důležité propojovat divadlo se vzděláváním? Neztrácí/využívá divadlo v dnešní době tento potenciál?
Pro mě je to přirozené propojení. Divadlem, konkrétně myšleno inscenacemi, jakýmkoliv žánrem, ohledáváme svět či sami sebe a vztahy, ze kterých je naše realita tvořena, ať už vědomě nebo v nějakých jiných rovinách. Vzdělávání je takovéto ohledávání, poznávání, uvědomování, myšlení… A právě když nad tím vším člověk víc přemýšlí, musí nutně dojít k závěru, že máme-li v rukou divadlo jakožto instituci, nejde jen o samotné inscenace, ale podstatným činitelem může být právě i mimoinscenační činnost. V HaDivadle jsou nám vlastní silné tvůrčí záměry, náročná progresivní dramaturgie, která není sebepotvrzováním, ale spíše neustálým zpochybňováním – tedy toužením po tom dotknout se nějaké podstaty, i když to nemusí být vždy příjemné. Kontextualizace je tak pro nás velmi důležitá. Umět se orientovat ve spletitém světě, který přijímáme jako ne-černobílý. Možná, i když se nad tím někdo třeba může usmívat, dát za pravdu myšlenkám pansofie v duchu Komenského a vzdělávání – zvídavé, ale i pokorné poznávání světa – přijmout jako jeden z nejpodstatnějších rozměrů lidského snažení.
Sama mám navíc ze svého dětství živé zkušenosti se zážitkovou pedagogikou. Ať už z výprav, táborů a pobytů v přírodě, ale taky díky vlastnímu tátovi, který až později, když mohl, studoval právě na JAMU Dramatickou výchovu. Měla jsem tak, zpětně vzato, vlastně štěstí, že tu dobu jeho studií absolvovaných řekněme v pokročilejším věku, jsem zažila jako už rozumem vnímající dítě. Doteď občas zajdu do jeho knihovny, do části vzdělávání a zážitkové pedagogiky.
Je tahle linka vzdělávání pro HaDivadlo důležitá až v poslední době, nebo se jí věnovalo od svých začátků?
Když se teď díky blížícímu se výročí 50 let existence HaDivadla více a více noříme do vzpomínek a reflexe minulosti, přicházím na to, že i pro HaDivadlo v 70. a 80. letech byla vzdělávací linka podstatná, jen se jí tak přímo neříkalo. Dnes si musíme přiznat, že všechny kulturní instituce čelí ve velkém novým výzvám a jsou nuceny znovu hledat svůj smysl. Zároveň se někde nově a jinde znovu formulují vzdělávací a kulturní politiky měst, států, Evropské unie, programy a úmluvy na mezinárodní úrovni. Zdá se, že vzrůstá potřeba budování komunit, společenství, spoluprací, klade se důraz na tzv. měkké dovednosti, dostupnost kultury, apeluje na kreativní vzdělávání. To vše jsou trendy, které vypadají, že by mohly zůstat integrálními součástmi moderních společností.
Lektorské úvody a besedy, divácká ladění, Klub mladých diváků Brno, diskuse, Senior kavárny – v čem jsou vzdělávací aktivity v HaDivadle výjimečné?
Řada z nich je už běžně k vidění i v dalších divadlech. Myslím, že výjimečnost, spíše tedy řekněme svébytnost, se pak projevuje u každé instituce tím, jak konkrétně své aktivity dělá, jaká sama je, jaké má lektory… V HaDivadle jsme před několika lety byli v českém prostředí jedni z prvních, kdo ve větší míře začal s úvody před představeními a besedami, koncepčním offprogramem, jako je například dodnes fungující edice Diskuzí A2. Pro inspiraci jsme hlavně s kolegou uměleckým šéfem Ivanem Burajem chodili do německojazyčného prostředí. Pro mě osobně je dále velkým pramenem podhoubí filmových klubů a festivalů. Zcela konkrétně festival Letní filmová škola v Uherském Hradišti, kde si odjakživa pamatuju, že bylo a je normou před filmem mít lektorský úvod, případně úvod tvůrce, po filmu besedu, stírat hranice mezi tvůrci a diváky, tvořit prostor pro dialog, žádné červené koberce, jen ulice a park města, společného veřejného prostoru.
Dnes máme v HaDivadle už několik formátů, které jsou vyvinuty speciálně u nás a pro naše potřeby a možnosti. Divácká ladění, se kterými přišla lektorka Tereza Chvátalová, nemají zatím jinde obdoby. Stejně tak Senior kavárna nebo některé naše workshopy určené primárně pro školní kolektivy, např. Zážitková exkurze, což je taková bojovka po celém divadle, díky které může divadlo oslovit i ty největší prvotní bojkotéry. Myslím, že i naše tvůrčí dílna – dramaťák pro mladé dospělé, který za HaDivadlo pod názvem Divadelní třída CED realizujeme s cílem ukázat divadelní svět v celé jeho pestrosti, nemá mnoho obdob. Nebo o nich aspoň nevíme, ačkoliv jsme se snažili situaci u nás základním způsobem zmapovat.
Mezidivadelní Klub mladých diváků Brno vznikl před pěti lety, od té doby se jím inspirovala některá další města a divadla, z čehož mám velkou radost. V poslední době jsme tak nějak doladili vlastní doprovodné programy klubu – hlavně ve smyslu hladké realizovatelnosti a udržitelnosti. Tady se snad hodí uvést příklad, že jakési „volání doby“ a potřeba smyslu zvítězila nad pragmatickou rozvahou. Říkala jsem si, že další typy programů už načas přestaneme přidávat. Po té příšerné střelbě na Fildě jsem se ale „hecla“ a rozhodla se uvést do života, co jsem už delší dobu nosila v hlavě – věnovat se tématu duševního zdraví u mladých dospělých. Ukázalo se, že to jde ruku v ruce s přemýšlením vedoucí klubu – a tak teď chystáme první díl programu KMDB terapie.
Napadá mě, jak je možné tohle všechno udržovat živé, aby všechny tyhle aktivity zůstávaly součástí HaDivadla dlouhodobě, ale neztratily se po jedné sezoně?
Člověk musí obecně v životě zvažovat možnosti, balancovat energii a prostředky. Ale došla jsem k závěru, že když člověk získá v aktivitách divadelní pedagogiky pevnou půdu pod nohama, stačí mu pak mít k dispozici prostor, čas a svolané zájemce. A potom se třeba i bez jediné rekvizity a pomůcky dají dělat velké věci. Slova, pohyb, vnímání, interakce…
Díky vzdělávacím aktivitám, ale i díky vaší otevřené dramaturgii rozpouštíte hranici, která v jiných divadlech divadlech odděluje „klasické diváctví“ od tvorby. Co zatím HaDivadlu tento krok dal?
HaDivadlo už ve svých začátcích bylo, dnešními slovy, silně pro-divácky orientované. Diváci jsou rovnocennými partnery. Tak to, myslím, až na nějaká slabší období platilo v HaDivadle od počátků až doteď. Kdokoliv chce být HaDivadlu blíž, může být i úplně nejblíž. Zároveň je ale úplně v pořádku, když si zas někdo jiný chce zachovat distanc – není se čeho bát, není v tom sebemenší nátlak. Sama mám nejraději rámce v duchu „když chceš, tak můžeš, když nechceš, nemusíš“ a tohoto principu se v nastavování čehokoliv vždy snažím dosáhnout. Na místě účastníků to vyžaduje jedince vědomé sebe sama, svobodné, nebojácné, přející ostatním – a to je asi i jakási obecná charakteristika lidí, kterým může být v HaDivadle dobře.
Také architektura našeho sálu (stejně jako předchozí působiště HaDivadla) umožňující blízký fyzický zážitek tomu může přihrávat. Víme, že sezení u nás v hledišti není zrovna komfortní. Je po pravdě spíš dost nepohodlné – s trochou nadsázky ráda říkám, že pro umění se musí trpět. A pokud tedy někdo překoná i toto úskalí a přesto je naším věrným divákem, třeba až souputníkem a divadelním přítelem, má všechna práva mluvit do našeho tvůrčího směřování.
Chceme tvůrčí dialog, rádi nasloucháme i mluvíme, vyměňujeme si názory, živě diskutujeme. Tato zažívaná praxe ruku v ruce s pociťováním a definováním si jakýchsi trendů současnosti týkajících se „demokratizace institucí“ nás dovedla až k formování metod tzv. Otevřené dramaturgie. Zeptat se diváků už ve fázi vzniku inscenací, nad čím oni přemýšlejí, co by chtěli vidět, co je oslovuje, co jim vadí…
Představte si ten stav, kdy jste v procesu tvorby celé nové sezony, která má tematicky dávat smysl. Možností, co inscenovat je na jednu stranu až nekonečně mnoho, vy ale musíte dojít k těm pravým konkrétním titulům. Není v moci jednoho kmenového dramaturga, při všech jeho povinnostech „praktické dramaturgie“, načíst deset knih týdně. A tak jsme ještě dospěli k vytvoření kolektivní dramaturgické rady pro každou sezonu složené vždy z jiných osobností. Teď mně to přijde tak logické a přirozené… Proč jsme to nedělali dávno?! Je ale potřeba říct, že kdyby si za touto vizí důsledně nešel sám umělecký šéf Ivan Buraj, nedojdeme její realizace. Po 50. sezoně HaDivadla bude Ivan odcházet do Divadla v Dlouhé, kam si principy Otevřené dramaturgie chce vzít s sebou. Vnímám to jako největší důkaz toho, že se osvědčila.
V týmu lektorů jsou kromě teoretiků a kritiků velké části studenti uměnovědných oborů, divadelní vědy nebo Divadelní fakulty JAMU. Co přináší tato spolupráce HaDivadlu a co samotným lektorům?
Ještě doplním, že v posledních měsících se snažím přijít na to, jak se více propojovat a navzájem se inspirovat taky s muzejními, galerijními a filmovými edukátory. Styčných ploch je velká spousta.
Vyznávám týmovou spolupráci. Vždycky je lepší dělat věci aspoň ve dvou. To, že jsme v našich začátcích nemohli dedikovat ani část úvazku na vzdělávání, bylo sice mizerné, stejně jako celková finanční a organizační kondice HaDivadla. Ale vlastně to na druhé straně podpořilo myšlenku vystavět tým externistů, kteří jsou vždy povolávaní na konkrétní činnost. Zároveň je každý odborníkem na svou oblast, často i na více frontách, a i díky tomu dochází ke vzájemnému obohacování. Naše divadlo společně s Provázkem stojí v tvůrčí rovině na principech tzv. nepravidelné dramaturgie. Nedávno mně došlo, že tyto principy se dají vnímat i v celkové organizaci z perspektivy managementu – a bylo by špatně se jim bránit, to by pak člověk měl jít pracovat někam jinam.
Divadla stojí na lidech, umění spolupráce je základním předpokladem pro vitální organizace v jakémkoliv oboru. Čím více spolupracovníků, tím náročnější koordinace, ale hlavní je vůle a přístup všech zúčastněných. Pro mě je důležité ke spolupráci vybírat lidi čestné a pozitivně naladěné. Od ledna 2023 konečně máme v částečném úvazku koordinátorku vzdělávání, z toho mám velkou radost. Oblast vzdělávání a budování týmu lektorů je ale pořád velmi důležitou i pro mě. Je opravdu skvělé, že nyní máme už dobře zajeté všechny systémy a administrativní úkony, bez kterých to nejde.
Oproti jiným divadlům HaDivadlo většinou nerozděluje vzdělávací program pro věkové kategorie, ale určuje ho všem. Proč?
Kde je to potřeba, například u programů pro střední školy nebo naopak u Senior kavárny, máme aktivity pro věkově homogenní skupiny. I tam, kde takové ohraničení dané není, pro vnitřní potřebu uvažujeme v intencích různých věkových, nebo i jinak definovaných skupin. Ale je pravda, že nejraději mám aktivity, kde se generace mísí. Na světě jsme všichni společně a mezigenerační setkávání považuju za nesmírně obohacující pro všechny zúčastněné. Navíc vzdělávání, ať už formální či to neformální, má být celoživotním procesem a doufám, že i ve veřejných systémech se tento fakt začne čím dál tím více projevovat.
Specializované vzdělávací aktivity máte i pro střední školy, nebo pro mladé publikum. V čem je pro vás nabídka vzdělávání/zkoumání divadlem potřebná zvlášť pro tuto část publika?
Dospívání v dnešní době považuju za extrémně náročné. Období, kdy už člověk není dítětem, ale ještě ani úplně dospělým, je z principu nesmírně citlivé. Každý, kdo už dospěl, by měl být připraven být tu pro mladé dospělé. Dává mně smysl jejich aktivizace, člověk občas potřebuje trochu nakopnout. Než aby seděl doma za obrazovkami, ať jde ven, za kamarády, za kulturou, do divadel… Sama si uvědomuju, jak pro mě bylo důležité, kdo a jak mě v mých „nácti“ nasměroval, co mně kdo dal přečíst, jak mě tipy na skvělá díla, které jsem dostala, zásadně ovlivnily.
V tomto věku se formuje vkus, pohled na svět, přijetí sebe sama, svého okolí. To jsou oblasti, ve kterých se divadlo může nenásilnou formou stát dobrým pomocníkem. Ať už jde o samotný zážitek představení, nebo to vše kolem, co k návštěvě divadla patří, právě i včetně doprovodných programů a aktivit neformálního vzdělávání. Je důležité, aby v tomto věku člověk došel „sám sebe“, učil se vnímat potřeby své i svého okolí, aby poznal své hranice, co se mu líbí i nelíbí, uměl se postavit sám za sebe a zároveň pomoci ostatním. Pomocí divadelních workshopů se dá nejen poskytnout řada podnětů pro individuální rozvoj, ale dokáží skvěle zlepšit i spolupráci a vztahy ve skupině, ve školním kolektivu.
Je takové fungování / takové množství vzdělávacích aktivit podle vás možné v jakémkoli divadelním prostředí?
Částečně jsem odpověděla před chvílí. Opravdu myslím, že zkušený lektor v základu potřebuje málo. Důležité je mít funkční systém, včetně náborování a komunikace. A taky dbát na kvalitní vzdělávání, rozšiřování obzorů a celkovou kondici lektorů. Na lidech to stojí. Taky je potřeba mít promyšlené financování jako u všeho – tady bych snad jen zmínila, že člověk by nejvíc ušetřil, kdyby nic nedělal. Hlavně jde o tu vůli a víru ve smysl, na tom to stojí.
